Článek
S Karlem jsme byli manželé téměř devětatřicet let.
Neměli jsme dokonalé manželství. Hádali jsme se kvůli penězům, kvůli dětem i kvůli tomu, že Karel zásadně odmítal vyhazovat cokoli, co by se podle něj „ještě mohlo hodit“.
Když ale před rokem zemřel, najednou mi chyběly i věci, které mě na něm rozčilovaly.
A zjistila jsem ještě něco.
Spoustu věcí jsem vůbec neuměla.
Karel se staral o auto, pojistky, drobné opravy a vždycky řídil. Já měla celý život pocit, že řidičák nepotřebuji.
Jenže jsme měli chalupu po mých rodičích asi čtyřicet kilometrů od města. Autobusem se tam dalo dostat, ale cesta se dvěma přestupy zabrala skoro dvě hodiny.
„Mami, udělej si řidičák,“ navrhla dcera Petra.
„V mém věku?“
„Je ti třiašedesát.“
„Právě.“
„A co chceš dělat? Dalších dvacet let čekat na autobus?“
To mě naštvalo natolik, že jsem se přihlásila.
Poznala jsem ho podle hlasu
Na první jízdu jsem přišla skoro půl hodiny předem.
Instruktor stál u šedé škodovky a něco hledal v telefonu. Byl vysoký, hubený a měl bílé vlasy.
„Paní Novotná?“
Zůstala jsem stát.
Ten hlas jsem znala.
„Mirku?“
Podíval se na mě.
Nejdřív nechápal. Pak mu to došlo.
„Zdena?“
Čekala jsem nějakou velkou větu. Místo toho se na mě chvíli díval a řekl:
„Ty budeš řídit?“
„Jestli budeš mít takové poznámky, tak s tebou rozhodně ne.“
Začal se smát.
A já také.
Mirka jsem neviděla pětačtyřicet let.
Kvůli němu jsem kdysi probrečela celé léto
Byla to moje první láska.
Poznali jsme se na taneční zábavě, když mi bylo sedmnáct. Mirek měl motorku, dlouhé vlasy a vůbec se nelíbil mému tatínkovi.
To mu samozřejmě v mých očích jen pomáhalo.
Chodili jsme spolu skoro dva roky.
Pak se Mirek začal čím dál víc věnovat kamarádům a motorce. Já měla pocit, že na mě nemá čas. On tvrdil, že ho pořád jen kontroluji.
Jednoho večera jsme se pohádali.
„Tak si dělej, co chceš,“ řekla jsem mu.
„Budu,“ odpověděl.
Byla jsem přesvědčená, že druhý den přijde a omluví se.
Nepřišel.
Já mu ze zásady nenapsala.
On mně také ne.
Když jsme se asi po měsíci potkali na náměstí, jen jsme se pozdravili.
Celé léto jsem kvůli němu brečela a zároveň každému tvrdila, že mi je úplně ukradený.
O rok později jsem poznala Karla.
Překvapilo mě, co si pamatoval
První jízdu jsme minulost vůbec neřešili.
Měla jsem jiné starosti.
„Spojku pouštějte pomalu.“
„Vždyť ji pouštím.“
Auto poskočilo a chcíplo.
Mirek se podíval před sebe.
„Zdeno, to auto za nic nemůže.“
„Tak vystoupím.“
„To taky není řešení.“
Při dalších jízdách jsme se postupně začali bavit i o životě.
Řekla jsem mu o Karlovi. Mirek zvážněl a už si ze mě několik minut nedělal legraci.
On měl za sebou rozvod a dvě dospělé děti.
Jednou jsme čekali na semaforu a Mirek řekl:
„Ty ses na mě tenkrát strašně naštvala.“
„Protože ses choval jako idiot.“
„Já měl zase pocit, že se mnou pořád nejsi spokojená.“
„Protože jsi pořád někde lítal.“
„Bylo mi dvacet.“
„Mně osmnáct.“
Chvíli jsme mlčeli.
Pak Mirek řekl něco, co mě překvapilo.
„Já si tehdy myslel, že už mě nechceš.“
Otočila jsem se na něj.
„Já celé roky žila v tom, že jsi mě nechtěl ty.“
„To je zajímavé.“
„Co je na tom zajímavého?“
„Že jsme byli oba pitomí.“
Musela jsem uznat, že v tom měl asi pravdu.
Na kávu jsem nejdřív nechtěla
Po jedné jízdě se mě Mirek zeptal, jestli mám čas na kávu.
Automaticky jsem chtěla odmítnout.
Připadala jsem si divně.
Karel byl rok mrtvý a já měla jít na kávu s mužem, kterého jsem kdysi milovala.
Bylo přitom směšné, že jsem měla výčitky. S Mirkem jsme spolu seděli každé úterý v autě a já mu občas málem zničila převodovku. Káva už na tom nemohla mnoho změnit.
Nakonec jsem šla.
Mluvili jsme skoro dvě hodiny.
O bývalých spolužácích, dětech, rodičích i o lidech, kteří už nežijí.
Bylo příjemné mluvit s někým, kdo si pamatoval moji maminku mladou a mě s vlasy skoro do pasu.
Zároveň jsem si ale během té kávy uvědomila něco důležitého.
Mirek nebyl muž, kterého jsem pětačtyřicet let tajně měla milovat.
Byl to skoro cizí člověk, se kterým jsem kdysi prožila něco hezkého.
A to mi vlastně stačilo.
Řidičák jsem udělala napodruhé
První zkoušku jsem pokazila. Při parkování jsem najela na obrubník a pak už jsem byla tak nervózní, že bylo po všem.
Podruhé jsem uspěla.
Dcera mi pomohla koupit malé ojeté auto a první cestu na chalupu jsem absolvovala sama.
Když jsem po několika kilometrech chtěla přeřadit, úplně automaticky jsem se podívala na prázdné sedadlo vedle sebe.
Karel mi totiž celý život říkal, že poslouchám motor až tehdy, když už skoro křičí.
„Já vím,“ řekla jsem nahlas.
Pak jsem se sama sobě zasmála.
S Mirkem se občas vidíme.
Jednou zajdeme na kávu, jindy si několik týdnů nenapíšeme.
Dcera se mě nedávno se smíchem zeptala, jestli z toho bude nějaká velká láska.
„Prosím tě,“ odbyla jsem ji.
Možná bude. Možná nebude.
Zatím mám radost hlavně z toho, že se dokážu sama dostat na chalupu.
A Mirek?
Ten mi minulý týden napsal, že mě viděl řídit po městě.
Hned pod to přidal:
„A dokonce jsem se nebál.“
Neodpověděla jsem mu.
Tedy alespoň ne hned.
