Článek
Bylo úterý odpoledne a já šla z práce do lékárny pro kapky do očí.
Když jsem se vracela k autu, všimla jsem si pod lavičkou černé peněženky.
Uvnitř byly karty, peníze, několik účtenek a doklady.
Podívala jsem se na fotografii.
Nejdřív jsem si říkala, že to není možné.
Pak jsem si přečetla jméno.
Eva.
Měla krátké světlé vlasy a kolem očí vrásky, které ve čtrnácti samozřejmě neměla. Přesto jsem ji poznala během vteřiny.
Některé lidi z dětství si člověk pamatuje překvapivě dobře.
Zvlášť ty, kterých se bál.
Říkala mi babička
Chodily jsme spolu na druhý stupeň základní školy.
Eva byla hezká, hlasitá a vtipná. Když něco řekla ona, většinou se smála celá třída.
Já nosila silné brýle s velkými obroučkami.
Jednou mi Eva řekla, že vypadám jako její babička.
Od druhého dne jsem byla Babička.
„Babičko, kolik je hodin?“
„Babičko, nezapomněla sis hůl?“
„Babičko, nechceš si sednout?“
Někdy to říkala ona, jindy někdo další.
Dospělému člověku to dnes může připadat skoro nevinné.
Ve třinácti mi to nevinné nepřipadalo.
Nejhorší byl tělocvik.
Brýle jsem musela odkládat a skoro nic jsem bez nich neviděla. Eva jednou vzala pouzdro a podala ho někomu dalšímu. Holky si ho mezi sebou házely a já se ho snažila chytit.
Pamatuji si hlavně jejich smích.
Máma říkala, ať si toho nevšímám
Doma jsem o tom moc nemluvila.
Máma věděla, že mi říkají Babička.
„Nesmíš ukázat, že tě to štve,“ radila mi. „Pak je to přestane bavit.“
Nepřestalo.
Já se jen naučila předstírat, že mi to nevadí.
Když někdo řekl Babičko, občas jsem se zasmála také.
Uvnitř jsem přitom chtěla zmizet.
Po deváté třídě jsme se rozešly na různé školy a Eva postupně zmizela i z mého života.
Časem jsem zhubla, pořídila si kontaktní čočky, vdala se a měla děti.
Na základní školu jsem už skoro nemyslela.
Alespoň jsem si to myslela.
Pak stačila jedna fotografie v peněžence a všechno se mi vybavilo.
Chtěla jsem jí peněženku jen vrátit
Podle jména jsem Evu večer našla na sociální síti a napsala jí.
Ozvala se skoro okamžitě.
Peněženku prý hledala celé odpoledne.
Domluvily jsme se, že se druhý den sejdeme před kavárnou nedaleko mé práce.
Přemýšlela jsem, jestli jí mám říct, kdo jsem.
Nakonec jsem si řekla, že ne.
Předám jí peněženku a půjdu.
Eva dorazila asi o pět minut později.
„Renata?“ zeptala se.
„Ano.“
„Moc děkuju. Ani nevíte, jak jste mě zachránila.“
Vzala si peněženku a hned kontrolovala, jestli v ní má karty.
Stála jsem před ní a čekala.
Dívala se mi přímo do obličeje.
Nic.
„My se známe“
Nevydržela jsem to.
„Evo, my se známe.“
Zvedla hlavu.
„Odkud?“
„Ze základky.“
Prohlédla si mě ještě jednou.
Řekla jsem jí svoje tehdejší příjmení.
„Renata…“
Přemýšlela.
Pak se jí najednou rozzářil obličej.
„Ježíš, jasně!“
Na okamžik jsem čekala, co řekne.
„Ty jsi měla ty obrovské brýle!“
Usmála se.
Já ne.
„A říkala jsi mi Babička.“
Evin úsměv pomalu zmizel.
„To jsem říkala já?“
„Hlavně ty.“
„Fakt?“
Přikývla jsem.
Chvíli bylo ticho.
„Ty jo,“ řekla nakonec. „My jsme byli hrozná třída.“
Nepamatovala si to
Nevím proč, ale právě tahle věta mě naštvala.
My jsme byli hrozná třída.
Jako by se to dělo samo.
„Já jsem kvůli tomu někdy nechtěla chodit do školy,“ řekla jsem.
Eva se na mě překvapeně podívala.
Tentokrát už se nesmála.
„To jsem vůbec nevěděla.“
„Já vím.“
„Renčo, jestli jsem byla taková kráva, tak mě to mrzí.“
Neznělo to falešně.
Jenže stejně zvláštní bylo poslouchat omluvu za něco, co si druhý člověk skoro nepamatuje.
Eva navrhla, že mě pozve na kávu.
Odmítla jsem.
Neměla jsem chuť probírat základní školu další hodinu.
Rozloučily jsme se a každá šla jiným směrem.
Doma jsem vytáhla starou fotografii
Večer jsem ve skříni našla krabici se školními fotkami.
Na jedné jsme stály s Evou vedle sebe.
Bylo nám asi čtrnáct.
Eva se široce smála do objektivu. Já měla velké hnědé brýle a účes, který mi tehdy stříhala máma v koupelně.
Na zadní straně někdo propiskou napsal jména spolužáků.
U mého jména bylo připsáno:
„Babička“.
Nevím, kdo to napsal.
Možná Eva. Možná někdo úplně jiný.
Fotku jsem chvíli držela v ruce a pak ji vrátila do krabice.
Eva mi ještě večer poslala zprávu.
„Jsem moc ráda, že jsme se po těch letech potkaly.“
A přidala smajlíka.
Dlouho jsem nevěděla, co jí odepsat.
Nakonec jsem napsala jen:
„Já taky.“
Pak jsem zprávu smazala a napsala:
„Není zač. Hlavně že se peněženka našla.“
To už jsem odeslala.
