Článek
Na poradě doplnil větu, kterou jsem ještě nedořekla. Pak opravil číslo, které jsem měla správně. Nakonec začal šéfovi vysvětlovat moje úkoly, jako bych u stolu seděla jen proto, že někdo musel vyplnit židli.
Nejhorší bylo, že ostatním to přišlo pohodlné. Mirek byl hlasitý, sebejistý a uměl mluvit tak, aby každá jeho věta vypadala jako řešení. Já jsem vedla podklady, hlídala termíny, psala klientům a chytala chyby, které by nás stály peníze. Jenže to nebylo vidět. Když se něco povedlo, Mirek řekl: „To jsme dobře vymysleli.“ Když se něco zaseklo, otočil se na mě a zeptal se, proč jsem to nepohlídala.
Jednou mě shodil tak hloupě, že jsem se ani neuměla hned ozvat. Seděli jsme v zasedačce s vedením a řešili jsme zakázku pro firmu, která nám dělala skoro třetinu obratu oddělení. Připravila jsem harmonogram, protože klient mě už tři týdny bombardoval změnami. Mirek se opřel v židli a řekl: „Já bych byl opatrný, Lenka má tendenci brát věci moc administrativně. Projekt potřebuje někoho, kdo vidí větší obrázek.“
Nikdo se nezasmál, ale nikdo neřekl ani slovo. Šéf jen přikývl, jako by to byla věcná připomínka. Já jsem seděla s rukama na stole a cítila, jak mi teplo leze do tváře. Větší obrázek. To byla zaklínací věta lidí, kteří nečetli přílohy a pak se divili, že jim chybí podpis. Chtěla jsem mu odpovědět, jenže by to znělo uraženě. Tak jsem si jen otevřela poznámky a začala zapisovat, kdo co slíbil.
Od té porady jsem změnila jednu věc. Přestala jsem zachraňovat věci bokem. Dřív jsem Mirkovi poslala soukromou zprávu, že zapomněl klientovi potvrdit změnu. Dopsala jsem za něj přílohu. Připomněla jsem mu, že ve smlouvě je jiný termín než v prezentaci. Teď jsem všechno dávala do společného vlákna. Krátce, slušně, bez komentáře navíc. „Mirkův návrh počítá s dodáním 12. května, klient včera potvrdil 9. května, prosím o sjednocení.“ Nic víc.
První týden se tvářil, že si toho nevšiml. Druhý týden mi napsal, jestli bych mu některé věci zase nemohla posílat napřímo, protože prý zbytečně zahlcuju ostatní. Odpověděla jsem mu stejně klidně, že po poslední poradě chci, aby byly všechny projektové informace dohledatelné pro celý tým. Znělo to nudně. Přesně tak jsem to chtěla. Nemohl proti tomu říct nic rozumného.
Zlom přišel v den, kdy jsme měli finálně potvrdit rozpočet. Mirek si vzal slovo hned na začátku a sebejistě oznámil, že klient schválil dražší variantu. Šéf se tvářil spokojeně. Já jsem se podívala do e-mailu a viděla jsem, že klient před dvěma dny napsal pravý opak. Mirek byl v kopii. Ptal se ještě, jestli by šlo dražší variantu „nějak obhájit interně“, ale schválená nebyla.
Chvíli jsem čekala. Opravdu jsem mu dala prostor, aby se opravil sám. On místo toho začal mluvit o tom, že „komunikace s klientem byla trochu živá“ a že „Lenka má detaily v tabulce“. Šéf se na mě otočil s výrazem, který jsem už znala. Tak jsem řekla: „Přeposílám teď celé vlákno, ať se nebavíme podle dojmu.“ Klikla jsem na přeposlat, přidala vedení a nechala zprávu odejít.
V zasedačce bylo najednou velmi praktické ticho. Nikdo nehrál drama. Jen šéf otevřel notebook, přečetl první dva e-maily a pak se podíval na Mirka. „Tady ale není schválení,“ řekl. Mirek si odkašlal a začal vysvětlovat, že to bylo myšleno v kontextu. Klient prý dal najevo zájem. Možná. Jenže v mailu stálo: „Dražší variantu v tuto chvíli neschvalujeme.“ To nebyla věta, kolem které by se dalo dlouho tančit.
Po poradě si mě šéf zavolal. Neomlouval se hezky. Spíš rozpačitě řekl, že si možná některé věci měl víc ověřovat. To „možná“ mě skoro pobavilo. Pak se zeptal, jestli bych do konce zakázky oficiálně nepřevzala komunikaci s klientem já. Řekla jsem, že ano, ale jen pokud se změna pošle písemně celému týmu a bude jasné, kdo za co odpovídá.
Mirek mi ten den nenapsal nic. Další ráno přišel ke kávovaru a řekl, že jsem ho včera nemusela takhle potopit. Měla jsem chuť mu říct spoustu věcí. Místo toho jsem se zeptala, jestli tím myslí ten e-mail od klienta. Zamračil se, vzal si hrnek a odešel bez odpovědi. Od té doby už za mě na poradách nemluví. Občas se nadechne, ale pak se podívá na můj otevřený notebook a nechá mě větu dokončit.
