Článek
Moje maminka seděla naproti ní s talířkem buchty, kterou kvůli pravnoučatům pekla od rána. Německy neumí ani slovo.
„Ona mi nerozumí?“ zeptala se tiše.
Právě v tu chvíli jsem poprvé naplno pochopila, že mezi mojí maminkou a jejími pravnoučaty vyrostla zeď. A byla jsem přesvědčená, že za ni může moje dcera.
Myslela jsem, že budou mít dva mateřské jazyky
Lucie žije v Německu osm let.
Původně tam odjela za prací. Pak poznala Stefana a po dvou letech se jim narodila Eliška. O tři roky později Adam.
Nikdy jsem neměla problém s tím, že si vzala Němce. Stefan je slušný chlap, k Lucii se chová hezky a od začátku se snažil zapadnout i do naší rodiny.
Jediné, co mi připadalo samozřejmé, byla čeština.
„Ty na ni budeš mluvit česky a Stefan německy,“ říkala jsem Lucii ještě před porodem. „Eliška bude mít dva jazyky zadarmo.“
Dcera se smála.
„Taky to tak chceme.“
První roky to opravdu fungovalo.
Eliška říkala babi, děda, ham, pejsek. Když přijeli na Vánoce, zpívala se mnou české koledy. Posílala jsem jí knížky a byla pyšná, když mi Lucie poslala video, na kterém napočítala do deseti česky.
Připadalo mi, že máme vyhráno.
Neměli jsme.
„Na babičku se mluví česky“
Zlom přišel se školkou.
Eliška začala celé dny mluvit německy. S tatínkem německy, s dětmi německy a postupně i s Lucií.
Když jsme si volaly přes video, rozuměla mi, ale odpovídala německy.
A já dělala něco, co mi tehdy připadalo správné.
„Eliško, na babičku česky.“
Lucie jí něco pošeptala.
„Já nevím,“ odpověděla Eliška.
„Ale víš. Jak se řekne česky, že jsi byla na hřišti?“
Dítě ztichlo.
Já čekala.
Nakonec to za ni většinou řekla Lucie.
Časem začala Eliška během našich hovorů odbíhat. Jednou si šla pro hračku, podruhé chtěla něco ukázat tatínkovi a potřetí se před kamerou vůbec neobjevila.
Mrzelo mě to.
Nenapadlo mě ale, že pro ni možná rozhovor s babičkou začíná připomínat hodinu češtiny.
Když se narodil Adam, dopadlo to ještě hůř.
Ten česky skoro nezačal.
Moje máma celý den čekala, až přijedou
Letos v létě přijeli na týden do Česka.
Moje maminka má dvaaosmdesát a už za nimi do Německa nejezdí. Proto jsme všichni vyrazili k ní.
Od rána uklízela.
Upekla tvarohovou buchtu, kterou jako malá milovala Lucie. Elišce koupila náramek a Adamovi malé autíčko.
Když děti přišly, maminka je objala.
Adam se trochu polekal a něco řekl Stefanovi.
Eliška už byla větší. Usmála se a nechala si náramek připnout.
Pak jsme si sedli.
„Tak co, Eliško, líbí se ti ve škole?“ zeptala se maminka.
Ticho.
Eliška se podívala na Lucii.
Ta otázku přeložila.
Eliška odpověděla německy a Lucie zase přeložila odpověď zpátky.
Maminka přikývla.
Za chvíli to zkusila znovu.
„A máš nějakou nejlepší kamarádku?“
Zase překlad.
Po třetí otázce už se neptala.
Jen seděla, usmívala se a poslouchala řeč, které nerozuměla.
Děti pak šly se Stefanem ven.
Maminka sklidila jejich skoro nedotčené talířky a podívala se na mě.
„Marti, ona opravdu neumí česky?“
„Trochu umí.“
„Já myslela, že s nimi Lucie mluví česky.“
Nevyčítala jí to.
A možná právě proto mě ta věta tolik zabolela.
„Vzala jsi jim polovinu rodiny“
Večer jsem na Lucii čekala v kuchyni.
„Můžu se tě na něco zeptat?“
Podívala se na mě a hned věděla.
„Mami, prosím.“
„Proč jsi to nechala dojít tak daleko?“
„Co přesně?“
„Vždyť si s babičkou vůbec nepopovídají.“
Lucie si nalila vodu.
„Žijí v Německu.“
„Ale mají českou mámu.“
„Ano.“
„Tak proč na ně nemluvíš česky?“
Lucie se opřela o linku.
„Mluvila jsem. Eliška začala odpovídat německy. Pak se narodil Adam. Stefan česky neumí. Ve školce řešili němčinu. Já pracovala. Večer jsme byli všichni unavení. Postupně jsme prostě přešli do němčiny.“
Mně to připadalo jako výmluvy.
„Takže bylo jednodušší nechat češtinu zmizet.“
„To jsem neřekla.“
„Ale udělala jsi to.“
Dcera ztichla.
A já pronesla něco, co bych dnes vzala zpátky.
„Vzala jsi jim polovinu rodiny.“
Lucie položila sklenici na stůl.
„To myslíš vážně?“
Pak mi položila otázku, na kterou jsem neměla odpověď
„Víš, co děláš pokaždé, když s Eliškou mluvíš?“ zeptala se.
„Co?“
„Opravuješ ji.“
„Protože jinak česky mluvit nebude.“
„Ne. Ty ji zkoušíš. Ona se bojí něco říct, protože čeká, že jí řekneš, že je to špatně.“
Chtěla jsem protestovat.
Jenže jsem si vzpomněla na všechny ty hovory.
Na babičku česky.
Řekni to ještě jednou.
Jak se to řekne správně?
„Já jsem jen chtěla, aby se učila.“
„Já vím. Ale ona chce mít babičku. Ne učitelku.“
To zabolelo.
A pak přišla ještě jedna věta.
„Kolik ses za osm let naučila německy ty?“
„Já žiju tady.“
„A moje děti žijí tam.“
Mlčela jsem.
„Ty od osmiletého dítěte čekáš, že se naučí jazyk kvůli tobě. Ale sama se kvůli němu nechceš naučit ani pár vět.“
To už jsem se naštvala.
„Takže já za to můžu?“
„Ne. Mami, právě o to jde. Nemusí za to někdo celý moct.“
Ten večer jsme šly spát každá naštvaná do svého pokoje.
Nejtěžší bylo přiznat si vlastní část
Ještě druhý den jsem měla pocit, že Lucie hledá výmluvu.
Pořád si myslím, že měla s dětmi mluvit víc česky.
To se nezměnilo.
Jenže pak za mnou přišla Eliška.
Držela telefon s nějakou hrou a něco se mě německy zeptala.
„Nerozumím,“ řekla jsem automaticky.
Eliška se otočila a chtěla odejít.
Najednou jsem si vzpomněla na Luciina slova.
„Počkej.“
Ukázala jsem na sebe.
„Babička neumí německy.“
Pak na ni.
„Eliška neumí moc česky.“
Pokrčila rameny.
„Trochu.“
„Tak trochu ty. Trochu já.“
Usmála se.
Sedly jsme si vedle sebe a skoro deset minut jsme se snažily pochopit, co po mně vlastně chce.
Používaly jsme ruce, obrázky v telefonu, česká slova i německá slova.
Byl to možná náš nejdelší rozhovor za poslední rok.
Češtinu už jim nevrátím mávnutím ruky
Po návratu domů jsem se přihlásila na začátečnickou němčinu.
Ve svých jednašedesáti letech zjišťuji, že slovíčka už v hlavě nezůstávají tak snadno jako kdysi.
Občas mám chuť s tím praštit.
A Eliška se také přes noc nenaučila česky.
Pořád většině věcí rozumí lépe, než je dokáže říct. Adam někdy nerozumí vůbec.
S Lucií jsme se domluvily, že na děti začne česky mluvit častěji, ale bez nucení.
Já jsem zase přestala Elišku opravovat po každé větě.
Když řekne něco špatně, většinou prostě pokračujeme.
Nedávno volala mojí mamince.
Lucie seděla vedle ní, kdyby bylo potřeba překládat.
„Ahoj, prababi,“ řekla Eliška.
Maminka se rozzářila.
„Ahoj, zlatíčko.“
Pak bylo několik vteřin ticho.
Eliška hledala slova.
„Já… škola… dobrý.“
Dřív bych ji opravila.
Tentokrát jsem neřekla nic.
Maminka také ne.
„To jsem ráda,“ odpověděla.
A rozhovor pokračoval všelijak. Trochu česky, trochu přes Lucii, několikrát vůbec.
Nebyl dokonalý.
Možná ani nikdy nebude.
Dřív jsem měla pocit, že pokud moje vnoučata nebudou dobře mluvit česky, přijdeme o část rodiny. Dnes si myslím, že větší chyba by byla přijít o sebe navzájem jen proto, že každý čekáme, až ten druhý začne mluvit naším jazykem.
