Článek
Marie zemřela v listopadu. Rakovina, rychlejší, než jsme stihli pochopit. Poslední měsíce byly nemocnice, kapačky, jídlo bez chuti a moje věčné „to bude dobrý“, i když už jsem tomu sám moc nevěřil. Byl jsem u ní, jak jsem uměl. Vozil jsem ji, kupoval léky, vyřizoval papíry. Všichni mi říkali, že jsem se o ni staral hezky. Já jsem tomu chtěl věřit.
S Marií jsme spolu byli třicet dva let. Neválčili jsme, nepodváděli se, neházeli po sobě talíře. Já jsem chodil do práce, ona dělala v kanceláři na úřadě, vychovali jsme dceru a syna. V létě jsme jezdili na chatu, v neděli k mojí mámě, o Vánocích se hádali kvůli kaprovi a pak se usmířili u pohádky. Když se mě někdo ptal, jaké máme manželství, říkal jsem: normální.
To slovo dneska nemám rád. Schová se pod něj všechno možné. Třeba to, že jsem večer seděl u televize a Marie v kuchyni ještě chystala věci na ráno. To, že jsem neuměl najít rodné listy dětí, protože papíry měla na starosti ona. To, že když mi něco vyprávěla z práce, často jsem u toho koukal do mobilu. Ne ze zlé vůle. Prostě jsem byl unavený a myslel si, že zítra bude zase čas.
Marie si nestěžovala často. Nebyla ten typ. Když už něco řekla, znělo to obyčejně. „Luboši, mohl bys někdy přijít dřív?“ Nebo: „Mám pocit, že spolu už jen řešíme, co je potřeba koupit.“ Já jsem většinou odpověděl, že teď je toho v práci moc, že po Novém roce bude klid, že přece sedíme vedle sebe každý večer. Tehdy mi to připadalo jako odpověď. Dneska slyším, že to bylo uhýbání.
Sešit byl mezi kuchařkami
Našel jsem ho asi měsíc po pohřbu. Dcera mi pomáhala třídit kuchyň, protože se mi do toho nechtělo. Vytahovala staré formy, prošlé koření a kuchařky, které Marie sbírala, ale vařila stejně podle sebe. Mezi nimi byl malý linkovaný sešit s modrými deskami. Myslel jsem, že jsou v něm recepty. Otevřel jsem ho a první stránka opravdu začínala nákupem.
Brambory, mléko, droždí, citrony. Pak pod tím věta: „L. zase přišel pozdě, večeřel ve stoje.“ Otočil jsem stránku. „Řekla jsem mu o kontrole u doktora. Zapomněl se zeptat, jak to dopadlo.“ Další den: „Dneska jsme spolu mluvili jen o pojistce a popelnicích.“ Nebyly to deníkové zápisy jako v knize. Spíš poznámky mezi nákupem a receptem na bábovku. Právě proto se četly špatně.
Dcera viděla můj obličej a zeptala se, co to je. Řekl jsem, že nic, asi máminy poznámky. Sešit jsem zavřel a položil stranou. Nechtěl jsem ho číst před ní. Večer jsem si s ním sedl ke kuchyňskému stolu. Nalil jsem si pivo, ale skoro jsem se ho nedotkl. Četl jsem pomalu, někdy jednu stránku dvakrát, protože jsem pořád čekal, že najdu větu, která mě omluví.
Nebyla v něm nenávist
To bylo na tom nejhorší. Marie o mně nepsala jako o darebákovi. Psala, že jsem hodný na sousedku, že jsem opravil poličku, že jsem jí koupil mandarinky, když byla nachlazená. Pak o pár řádků níž stálo: „Seděli jsme v obýváku dvě hodiny a on se mě ani jednou nezeptal, proč jsem brečela.“ Pamatoval jsem si ten večer matně. Asi jsem si myslel, že ji něco dojalo v televizi.
Byly tam i věci, které jsem říkal a zapomněl. „Nepřeháněj.“ „Ty si všechno moc bereš.“ „Co bys pořád chtěla řešit?“ Tři věty, které jsem považoval za uklidnění. Ona si je zapisovala jako něco, co ji znovu a znovu zavřelo. Ne každý den. Někdy mezi tím byly recepty, narozeniny vnoučat, poznámka, že se má koupit nový mop. Ten sešit nebyl obžaloba. Byl to spíš záznam pomalého mizeni, kterého jsem si nevšiml.
Jedna stránka mě dostala nejvíc. Bylo tam datum z loňského května. „Dneska jsem mu řekla, že bych chtěla jet na víkend sama někam do penzionu. Zasmál se, jestli mám milence. Pak řekl, ať neblbnu. Nejel nikam ani on, ani já.“ Tu scénu jsem si vybavil. Opravdu jsem to řekl jako vtip. Ona se tehdy taky zasmála. Aspoň jsem si to myslel.
Děti mě nenechaly utéct
Druhý den jsem zavolal dceři. Nevěděl jsem, co vlastně chci. Asi jsem potřeboval, aby mi řekla, že máma mě měla ráda a že lidé si někdy píšou věci, které nemyslí tak vážně. Dcera přijela odpoledne. Uvařila kávu, otevřela sešit a četla několik stránek. Potom ho zavřela a dlouho mlčela. Mám ji po Marii. Když mlčí, člověk by byl radši, kdyby křičela.
Řekl jsem: „Já jsem ji přece nemlátil. Nepil jsem. Nechodil jsem za ženskýma.“ Dcera se na mě podívala unaveně. „Já vím, tati,“ řekla. „Ale to není totéž jako být s někým.“ Ta věta mě naštvala. Chtěl jsem se bránit, že jsem celý život pracoval, že jsme měli hypotéku, děti, starosti. Ona mě nepřerušovala. Jen seděla a čekala, až mi dojdou věty.
Syn to vzal jinak. Když jsem mu to řekl, řekl rovnou: „Máma byla často sama, i když jsi byl doma.“ Nebylo v tom obvinění pro efekt. Spíš věc, kterou on jako dítě možná viděl dřív než já. Pak dodal, že se mnou nechce řešit minulost tak, abych se z toho vymluvil. To mě bodlo. Ale měl pravdu. Já jsem v té chvíli pořád hledal svědky, kteří by mi potvrdili, že jsem nebyl špatný manžel. Jenže Marie už nemohla říct, co by stačilo.
Začal jsem dělat věci, které nikomu nepomohou
Několik dní jsem uklízel. Ne proto, že by bylo špinavo. Spíš jsem nevěděl, co s rukama. Vypral jsem záclony, umyl skříňky, roztřídil účtenky. Našel jsem léky, o kterých jsem netušil, že je brala. Objednací kartičku na kontrolu, kam už nepůjde. V šuplíku s utěrkami byla obálka s penězi na dárky pro vnoučata. Na každé bankovce lepík se jménem. Marie myslela dopředu i tehdy, když už sotva vyšla schody.
Jednou večer jsem si sedl do obýváku bez televize. Vydržel jsem to asi deset minut. Ticho v našem bytě bylo jiné, než když byla Marie v kuchyni. Tehdy jsem si myslel, že je klid. Teď jsem pochopil, že ten klid často dělala ona. Chodila tiše, aby mě nerušila. Nechala mě odpočívat. Neříkala všechno, protože jsem na všechno neměl náladu.
Sešit jsem nespálil ani neschoval. Nechal jsem ho v horní zásuvce u stolu. Občas ho otevřu a přečtu si jednu stránku. Není to zdravé čtení, dcera by mi asi řekla, ať se v tom netopím. Jenže já se v tom nechci topit. Chci si pamatovat, že slušný život není totéž jako pozorný život. Tohle bych dřív řekl moc chytře. Teď to říkám jednodušeji: měl jsem se víc ptát.
Vnouček se mě zeptal první
O Vánocích u mě byly děti. Poprvé bez Marie. Dcera přinesla salát, syn kapra, já jsem koupil stromek moc brzy a opadal ještě před Štědrým dnem. Vnouček našel v kuchyni Mariin starý váleček a zeptal se, jestli babička ráda pekla. Chtěl jsem odpovědět automaticky, že ano. Pak jsem si vzpomněl, kolikrát pekla sama v sobotu večer, zatímco já jsem koukal na fotbal.
Řekl jsem: „Pekla dobře. Ale asi by byla radši, kdybych jí u toho někdy víc pomohl.“ Dcera mě slyšela od linky. Nic neřekla. Jen mi podala utěrku a já jsem utřel nádobí, které bych dřív nechal „na potom“. Nebyla to náprava. Žádné nádobí nevrátí člověku roky. Ale aspoň jsem tentokrát nestál vedle a netvářil se, že práce kolem domu se děje sama.
Někdy si s Marií mluvím. Ne nahlas před lidmi, nejsem úplně blázen. Jen když ráno hledám kávu nebo večer zamykám. Říkám jí věci, které jsem měl říkat normálně. Že se mi po ní stýská. Že jsem byl často pitomec. Že jsem si myslel, že být doma stačí. Vím, že neodpoví. Možná právě proto už neuhýbám.
