Článek
Žádná velká kariéra to není.
Za jednu návštěvu dostanu několik stovek a doma pak strávím další půlhodinu vyplňováním formuláře, který chce znát i to, zda měla prodavačka sepnuté vlasy a jestli byl prostor kolem pokladny uklizený.
Člověk by nevěřil, kolik se dá napsat o nákupu jednoho šamponu.
Mě to ale baví.
Jsem od přírody zvědavá a navíc mám ráda lidi. Hlavně jejich pozorování. Občas je mnohem zajímavější sledovat prodavačku než zboží, které prodává.
Dostávám nejrůznější úkoly. Benzinové pumpy, kavárny, obchody s oblečením, banky nebo telefonní operátory. Jednou jsem strávila skoro čtyřicet minut tím, že mi mladý muž vysvětloval tarif, který jsem si podle zadání rozhodně nesměla koupit.
Byl tak snaživý, až mi ho bylo líto.
Skoro jsem si ho pořídila.
Před několika týdny se ale v nabídce objevil úkol, který mě zaujal okamžitě.
Luxusní obchod v centru Prahy.
Měla jsem se zajímat o kabelku v ceně několika desítek tisíc korun.
Ne koupit. Pouze zajímat.
To mě uklidnilo.
Agentura sice některé nákupy proplácí, ale představa, že bych kvůli pracovnímu úkolu zaplatila kartou padesát tisíc a pak čekala, jestli mi někdo peníze skutečně pošle zpátky, by moji dobrodružnou povahu přece jen trochu zchladila.
Instrukce byly jednoduché.
Vstoupit.
Počkat, zda mě obsluha pozdraví.
Prohlédnout si vystavené zboží.
Zeptat se na konkrétní model.
Zjistit, zda se prodavačka bude zajímat o moje potřeby a nabídne něco podobného.
A hlavně jsem měla působit jako člověk, který o koupi vážně uvažuje.
To byl první problém.
Jak takový člověk vypadá?
Stála jsem doma před otevřenou skříní a začala se poprvé v životě oblékat tak, abych vypadala na kabelku za padesát tisíc.
Docela složitý úkol.
Nakonec jsem si vzala černé kalhoty, košili, sako a kožené mokasíny. Zvažovala jsem ještě šátek, ale při pohledu do zrcadla už jsem připomínala letuškou na soukromém tryskáči, takže jsem ho zase sundala.
Dokonce jsem vyměnila kabelku.
Tu, kterou běžně nosím, mám ráda, ale na jednom uchu se jí začíná loupat kůže. Nechtěla jsem riskovat, že mě odhalí ještě před začátkem mise.
Vyrazila jsem tedy s nejlepší kabelkou, jakou vlastním.
Stála asi čtyři tisíce.
V prostředí, do kterého jsem mířila, by pravděpodobně mohla sloužit jako taška na svačinu.
Do obchodu jsem vstoupila ve 12:37.
Čas si při mystery shoppingu pamatuji dobře. Doma pak totiž nechcete sedět nad dotazníkem a přemýšlet, jestli jste vešli ve 12:35, nebo 12:42.
Uvnitř bylo ticho a příjemně chladno.
Venku panovalo srpnové vedro a já měla kvůli reprezentativnímu vzhledu sako, takže bych v obchodě klidně zůstala i bez kabelek.
Za pultem byla mladá prodavačka a něco dělala na telefonu. Druhá upravovala zboží na polici.
Kromě mě tam byla jen zákaznice, která si zkoušela sluneční brýle.
Vešla jsem.
Nic.
Dveře za mnou tiše zaklaply.
Udělala jsem několik kroků.
Pořád nic.
V normálním obchodě bych sama řekla dobrý den. Jsem tak vychovaná.
Tentokrát jsem ale měla přesně sledovat, zda pozdraví personál, takže jsem mlčela.
Připadala jsem si trochu hloupě.
Došla jsem ke kabelkám.
Jednu jsem si prohlédla. Potom druhou. U třetí jsem našla cenovku.
48 900 korun.
Za tu cenu bych očekávala, že kabelka umí alespoň sama chodit.
Opatrně jsem ji položila zpátky.
Prodavačka za pultem zvedla oči.
Na okamžik se naše pohledy setkaly.
A zase se vrátila k telefonu.
Dobře.
Alespoň víme, že nejsem průhledná.
Uběhly asi dvě minuty.
Otevřely se dveře a dovnitř vešla mladá žena. Něco málo přes třicet, dlouhé vlasy, béžový kabát, velké brýle na hlavě a kabelka s výrazným logem.
Prodavačka odložila telefon.
„Dobrý den, mohu vám s něčím pomoct?“
Málem jsem se otočila.
Možná mluvila na mě.
Nemluvila.
Mladá žena řekla, že se jen dívá.
„Samozřejmě. Kdybyste cokoli potřebovala, jsem vám k dispozici. Mohu nabídnout vodu nebo kávu?“
Vodu?
Začala jsem mít žízeň.
Já stále nic.
V tu chvíli už mě celá návštěva začala bavit mnohem víc, než kdyby všechno proběhlo podle pravidel.
Procházela jsem obchod pomalu dál a čekala.
Podle instrukcí jsem totiž neměla obsluhu sama aktivně vyhledávat alespoň několik minut.
Normálně bych to dávno nevydržela.
Jsem člověk, který při vstupu do obchodu pozdraví i figurínu, pokud stojí dost blízko pokladny.
Tentokrát jsem ale byla v práci.
Po chvíli přišla další žena.
Mohla být přibližně v mém věku.
Jenže zatímco já strávila před zrcadlem skoro půl hodiny, abych vypadala dostatečně draze, ona měla ten druh elegance, který se zřejmě nedá obléct ráno před odchodem z domu.
Kabát dokonale seděl, boty nevypadaly, že někdy poznaly déšť, a z její kabelky jsem nepoznala značku. Což v těchto případech obvykle znamená, že je velmi drahá.
„Dobrý den,“ ozvaly se tentokrát skoro současně obě prodavačky.
Tak to už mě trochu naštvalo.
Přiznávám.
Ne kvůli vodě.
Ani kvůli kávě.
Ale já se kvůli nim převlékala.
Dokonce jsem si vyžehlila košili.
A ony mě nechaly stát mezi kabelkami jako manželku, která čeká, až si někdo jiný nakoupí.
Začala jsem přemýšlet, co je na mně špatně.
Vlasy?
Boty?
Kabelka za čtyři tisíce?
Nebo prostě jen vypadám jako žena, která padesát tisíc za kus kůže nedá?
Což je mimochodem pravda.
Jenže ony to nemohly vědět.
Po sedmi minutách ke mně konečně přišla jedna z prodavaček.
„Přejete si?“
Úsměv žádný.
Řekla jsem název modelu, který jsem podle instrukcí hledala.
Ukázala rukou.
„Tam.“
Podívala jsem se tím směrem.
Kabelka byla asi dva metry ode mě.
Došla jsem k ní sama.
„A máte ji ještě v jiné barvě?“
„Momentálně ne.“
Čekala jsem.
Prodavačka také.
V instrukcích stálo, že pokud požadovaná varianta není k dispozici, měla by obsluha nabídnout alternativu.
Nenabídla.
Otočila se a odešla.
V tom okamžiku jsem měla chuť ji zastavit a oznámit jí, že jsem mystery shopperka.
Samozřejmě jsem to neudělala.
Zaprvé bych přišla o odměnu.
A zadruhé mě začalo zajímat, kam až to může dojít.
O pár metrů dál mezitím druhá prodavačka ukazovala elegantní ženě kabelku podobné velikosti.
„Máme ji také v tmavě modré,“ řekla. „Ta by vám podle mě moc slušela.“
Podívala jsem se na sebe.
Já jsem měla na sobě modrou košili.
Možná mi tmavě modrá nesluší.
Člověk se pořád učí.
V obchodě jsem nakonec strávila necelých dvanáct minut.
Podle scénáře jsem řekla, že si nákup ještě rozmyslím.
Nikdo se nezeptal, jestli mi může dát kontakt.
Nikdo nenabídl vizitku.
Nikdo se nepokusil zjistit, zda se vrátím.
Když jsem odcházela, jedna z prodavaček řekla „na shledanou“.
Druhá ne.
Venku jsem si sedla na lavičku a okamžitě vytáhla telefon.
12:37 – příchod.
Bez pozdravu.
První oslovení přibližně 12:44.
Bez doplňující otázky.
Bez alternativy.
Bez nabídky kontaktu.
Pak jsem se v instrukcích dostala k otázce:
„Cítila jste se během návštěvy jako vážený zákazník?“
Tentokrát jsem se opravdu rozesmála.
Agentura nabízí jen možnosti ano a ne.
Zaškrtla jsem ne.
Škoda.
Měla bych pár barvitějších odpovědí.
Doma jsem report vyplňovala téměř hodinu.
Mystery shopper nesmí psát dojmy, ale fakta. Nemohla jsem tedy napsat, že mě prodavačky ignorovaly, protože jsem podle nich nevypadala dost bohatě.
Třeba mě ignorovaly z úplně jiného důvodu.
Mohla jsem pouze uvést, že mě nepozdravily, zatímco dvě zákaznice, které přišly po mně, ano.
Že mě nechaly sedm minut bez povšimnutí.
Že jedné zákaznici nabídly nápoj.
Mně ne.
Že další ženě samy nabídly jinou variantu kabelky.
Mně ukázaly prstem na polici.
Když jsem měla hotovo, podívala jsem se na svou vlastní kabelku položenou vedle počítače.
Najednou mi připadala docela hezká.
Hlavně praktická.
Vejde se mi do ní telefon, brýle, peněženka, dvě propisky, nabíječka, půl domácnosti a občas i sáček s psími pamlsky.
Nevím, jestli to umí kabelka za padesát tisíc.
Za návštěvu jsem dostala něco přes čtyři stovky.
Částka samozřejmě neodpovídala času, který jsem strávila před skříní, cestou do centra, samotnou návštěvou a vyplňováním reportu.
Ale měla jsem z ní větší radost než z té kabelky.
A příště?
Jestli mě pošlou do stejného obchodu, vezmu si svoji starou kabelku s oloupaným uchem.
Když už mám být neviditelná, nebudu se kvůli tomu alespoň převlékat.
