Článek
Letos jsem chtěla na Madeiru.
Kamarádka Jana nemohla, protože hlídala vnoučata. Marcela už měla vybranou dovolenou. Sestra se mnou nikam nepoletí, protože má k letecké dopravě vztah podobný tomu, jaký mám já k bungee jumpingu.
A tak jsem jednoho večera otevřela stránky cestovní kanceláře a rozhodla se, že pojedu sama.
Bylo to velmi osvobozující rozhodnutí.
Přibližně tři minuty.
Pak jsem v objednávce změnila počet cestujících ze dvou na jednoho a cena vyskočila o 8 900 korun.
Zamrkala jsem.
Vrátila jsem dvě osoby.
Cena klesla.
Znovu jednu.
Plus 8 900.
Internet byl neoblomný.
Příplatek za jednolůžkový pokoj.
Zavolala jsem do cestovní kanceláře, protože mám stále ještě generaci, která při nesrovnalosti raději obtěžuje živého člověka, než aby deset minut komunikovala s chatbotem.
Paní na telefonu byla milá.
„Ano, je tam single příplatek.“
„A budu mít nějaký speciální pokoj?“
„Nejspíš klasický dvoulůžkový.“
„Takže vlastně doplácím za druhého člověka, který tam nebude.“
Paní se zasmála.
„Když to řeknete takhle… vlastně ano.“
Tak jsem ho zaplatila.
Neviditelného spolucestujícího za 8 900 korun.
Za ty peníze jsem od něj očekávala alespoň to, že nebude chrápat.
Na letišti v Praze jsem se dostavila k přepážce cestovní kanceláře s hodinovým předstihem.
Kolem stáli lidé z mého zájezdu.
Poznali se snadno.
Manželské dvojice s kufry.
Dvě kamarádky.
Matka s dospělou dcerou.
Další manželská dvojice, která se už před odletem hádala, kdo měl doma vypnout rychlovarnou konvici.
A já.
Delegátka mě našla v seznamu.
„Vy jste sama?“
„Ano.“
„Máte single.“
„Ano.“
„Tak to sedí.“
Také mi to sedělo.
Za 8 900 korun dokonale.
V letadle jsem dostala prostřední sedadlo mezi manželi z Plzně.
Paní se jmenovala Věra a její muž Mirek. Nabídla jsem jim, že si místo vyměníme, aby mohli sedět spolu.
„Ale kdepak,“ řekla Věra. „My jsme spolu pořád.“
Mirek se podíval z okna a neřekl nic.
Ještě před Německem jsem věděla, že mají dvě dospělé děti, čtyři vnoučata, domek na kraji Plzně a chatu u Rokycan.
Věra věděla, že bydlím v Praze a jedu sama.
„To jste odvážná.“
„Proč?“
„Já bych sama nikam nejela.“
„Ani s cestovkou?“
„Ani náhodou.“
„Čeho byste se bála?“
Věra chvíli přemýšlela.
„Že budu sama.“
Tím jsme se dostaly do kruhu, ze kterého už nebylo snadné vystoupit.
Po příletu jsem dostala kartu od pokoje.
Uvnitř byla velká postel, dva noční stolky, dvě lampičky, dva hrnky, dvě skleničky a dvě židle na balkoně.
Pokoj evidentně stále čekal na člověka, kterého jsem si nezabalila.
Rozložila jsem věci po celé skříni, kosmetiku po celé koupelně a kufr položila na druhou polovinu postele.
Když už jsem za ten prostor zaplatila, hodlala jsem ho řádně využít.
První večer jsme měli společnou večeři.
Přišla jsem do restaurace a najednou jsem poprvé pochopila, co Věra myslela.
Skoro všechny stoly byly pro dva nebo čtyři.
Lidé už seděli společně.
Našla jsem volný malý stolek u zdi a sedla si.
Číšník přinesl jídelní lístek, nalil mi vodu a odnesl druhý příbor.
Nebyla to žádná tragédie.
Jen jsem se na pár vteřin cítila podivně.
Člověk doma jí sám mnohokrát a vůbec ho nenapadne, že na tom něco je.
V restauraci najednou ano.
Vytáhla jsem telefon.
Ne proto, že bych nutně potřebovala něco číst.
Prostě je příjemné vypadat, že něco důležitého děláte.
„Pojďte k nám!“
Věra na mě mávala od vedlejšího stolu.
„Ať nejste sama.“
Málem jsem řekla, že právě proto jsem zaplatila těch devět tisíc.
Ale šla jsem.
Bylo to příjemné.
Věra byla hovorná, Mirek suchý vtipálek a postupně se k nám přidali další lidé.
Mezi nimi Karel.
Bylo mu dvaašedesát, bydlel kousek od Brna a cestoval rovněž bez partnerky.
To jsem se ovšem nedozvěděla od něj.
Věra mi tuto informaci sdělila šeptem hned následující ráno.
„Karel je taky sám.“
„Všimla jsem si.“
„Rozvedený.“
„Aha.“
Věra významně pozvedla obočí.
„Co?“
„Nic.“
Karel právě u bufetu bojoval s automatem na kávu a netušil, že byl právě zařazen do seznamovacího programu, o který nežádal ani jeden z nás.
Druhý den na nás v autobuse zbyla vedle sebe dvě místa.
Věra se při pohledu na nás zatvářila tak spokojeně, že jsem měla chuť si přesednout.
Nepřesedla.
Karel byl příjemný.
Půl života pracoval jako geodet, sbíral staré mapy a na Madeiru se jel hlavně podívat na levády.
Pak vytáhl telefon a asi deset minut mi ukazoval fotografie svého kocoura Bedřicha.
Bedřich byl pěkný.
Tím romantická část našeho rozhovoru v podstatě skončila.
Odpoledne jsme zastavili na vyhlídce. Karel vyrazil fotit a já si šla koupit kávu.
„Tak co?“ zeptala se Věra.
„Krásný výhled.“
„Nemyslím výhled.“
„Karel?“
Usmála se.
Připadala jsem si jako na lyžařském kurzu v roce 1981.
Třetí den jsme měli volné odpoledne.
Většina lidí zůstávala u hotelového bazénu, ale já chtěla sama do Funchalu.
„A vy jedete sama?“ zeptal se Mirek.
Podívala jsem se na něj.
„Mirku, už třetí den.“
Rozesmál se.
„Já jenom jestli se neztratíte.“
„Když ano, zavolám Věře.“
„Ta by vás našla.“
O tom jsem nepochybovala.
Ve městě jsem strávila skoro pět hodin.
Prošla jsem uličky kolem centra, dala si kávu, koupila náušnice, které jsem nepotřebovala, a vešla do tří obchodů, přestože jsem nic dalšího kupovat nechtěla.
Nikdo nepospíchal.
Nikdo se neptal, kdy bude oběd.
Nikdo nechtěl jít jinudy.
Seděla jsem skoro půl hodiny na lavičce, protože se mi tam prostě líbilo.
Tohle bych s některými svými bývalými partnery nevysvětlila.
„Proč tady sedíme?“
„Protože chci.“
„Ale co budeme dělat potom?“
Nic.
Budu dál sedět.
Do hotelu jsem přijela večer.
Věra mě zahlédla ve vestibulu.
„Vy jste zpátky!“
„Jsem.“
„Tak jste to zvládla.“
Měla z toho téměř mateřskou radost.
U večeře se mě jedna paní ze skupiny zeptala, zda jsem vdova.
„Ne.“
„Aha.“
Chvíli čekala.
Bylo vidět, že odpověď je nedostatečná.
„Rozvedená?“
„Ano.“
„Dlouho?“
Řekla jsem jí to.
„A nikoho nemáte?“
„Nemám.“
Zatvářila se soucitně.
„To je škoda.“
Co se na to říká?
Poděkovala jsem.
Čtvrtý den začalo pršet.
V autobuse se odehrály během jedné hodiny tři malé manželské krize.
Jeden pán zapomněl na pokoji deštník a podle jeho ženy za to mohl, přestože mu ho údajně položila přímo na kufr.
Jiná dvojice se dohadovala, kdo měl ráno vzít vodu.
Věra vytýkala Mirkovi, že si nevzal mikinu.
„Říkala jsem ti to.“
„Neříkala.“
„Říkala.“
„Věro, nebyla jsi ani na pokoji.“
„Říkala jsem ti to u snídaně.“
„Tam jsem měl mikinu na sobě.“
Seděla jsem za nimi a dívala se z okna.
Moje mikina ležela v batohu.
Moje voda byla rovněž v batohu.
Můj deštník jsem zapomněla v hotelu.
A neměla jsem to komu vyčítat.
To byla jediná nevýhoda.
Pátý večer jsme šli v menší skupince do baru.
Karel seděl vedle mě a vyprávěl, že po návratu pojede za dcerou.
Věra nás sledovala.
Když Karel odešel objednat další víno, naklonila se ke mně.
„Je moc fajn.“
„Je.“
„A je volný.“
„Věro.“
„Co? Já nic.“
„Právě že už pátý den nic.“
„Tak si s ním aspoň vyměň telefon.“
„Proč?“
„Třeba se ještě někdy uvidíte.“
Karel se vrátil.
„O čem se bavíte?“
„Věra nás dává dohromady,“ řekla jsem.
Věra málem upustila skleničku.
Karel se rozesmál.
„To budete mít těžké.“
„Proč?“ zeptala se dotčeně.
„Protože já mám přítelkyni.“
Podívala jsem se na Věru.
Věra na Karla.
„Ale vy jste přijel sám!“
„Jana nemá ráda organizované zájezdy.“
To byl jeden z nejhezčích okamžiků celé dovolené.
Ne proto, že měl Karel přítelkyni.
Ale protože Věra byla asi poprvé za celý týden úplně beze slov.
Poslední ráno jsem vstala dřív než obvykle.
Udělala jsem si kávu na pokoji a vyšla na balkon.
Bylo ticho.
Oceán se leskl a druhá židle stála prázdná.
Najednou mi přišlo trochu líto, že vedle mě nikdo nesedí.
Někdy je opravdu hezké mít člověka, do kterého můžete šťouchnout a říct mu: Podívej.
Tuhle část samostatného cestování vám nikdo do reklamy nenapíše.
Seděla jsem tam chvíli.
Potom jsem položila nohy na druhou židli, dopila kávu a došla si pro sprchu.
Nemusela jsem čekat, až se koupelna uvolní.
I to je život.
Na letišti jsme se s Věrou loučily jako staré známé.
„Tak co?“ zeptala se. „Jela byste příště zase sama?“
„Asi ano.“
„Já pořád ne.“
„To je dobře. Mirek by byl smutný.“
Mirek, který stál vedle ní, se začal smát.
Věra ne.
S Karlem jsme si nakonec vyměnili telefonní čísla.
Věra měla na chvíli radost, než Karel dodal, že mi pošle mapu trasy ve Slovinsku, kterou by mi doporučil.
Doma se mě skoro každá kamarádka zeptala na totéž.
Jestli mi nebylo smutno.
Jednou trochu ano.
Jednou jsem se nudila.
Dvakrát jsem se přejedla.
Jednou jsem zmokla, protože jsem zapomněla deštník.
A jeden večer jsem šla spát už před desátou, protože jsem se jednoduše nechtěla s nikým bavit.
Na týdenní dovolenou mi to připadá jako velmi dobré skóre.
Příště klidně pojedu znovu.
Jen bych ráda vyřešila těch 8 900 korun.
Protože můj neviditelný spolucestující během celého pobytu ani jednou nevynesl kufr, nedonesl mi víno a nevzal na sebe dokonce ani ten zapomenutý deštník.
Na druhou stranu nechrápal, nezabíral koupelnu a za celý týden jsme se ani jednou nepohádali.
Když o tom tak přemýšlím, znám i dražší vztahy.
