Článek
Ručička na nástěnných hodinách s motivem krtečka s tichým cvaknutím přeskočila na čtvrt na šest. Velká herna už byla ponořená do šera, protože jsem zhasla hlavní zářivky a nechala svítit jen malou lampičku v rohu.
Na koberci seděl čtyřletý Matyáš. Stavěl si z dřevěných kostek obrovskou garáž a občas po mně nenápadně střelil pohledem. Byl zvyklý. Děti mají neuvěřitelný radar na to, kdy se věci dějí jinak, než by měly, a Matyáš už dávno přestal chodit ke dveřím s každým vrznutím branky.
„Mamička má asi zase ten… mítink,“ řekl s dětskou roztomilostí, do které se ale mísila podivná dospělá rezignace.
V kapse mi zavibroval telefon. Zpráva od manžela. Tak co, stíháme tu večeři? Mám zrušit rezervaci? Svíral se mi žaludek. Byla středa, den našeho výročí, a my měli stůl v restauraci zamluvený na šestou. Školka oficiálně zavírala v pět. Byla jsem tu už jen já, Matyáš a ten nekonečný, ubíjející zvuk tikajících hodin.
Cena za nadstandardní péči
Soukromá školka „Slunečnice“ stála rodiče osmnáct tisíc měsíčně. Za ty peníze dostávali bio stravu, výuku angličtiny s rodilým mluvčím, keramiku a pocit, že jejich děti jsou v dokonalé bublině. My, učitelky, jsme za to dostávaly průměrný plat a nepsané pravidlo od paní ředitelky: „Naši klienti jsou nároční, musíme jim vycházet maximálně vstříc.“
Vstřícnost v praxi znamenala, že se z nás staly rukojmí.
Matyášova matka, paní Silvie, byla přesně ten typ klientky, kvůli které se pravidla ohýbala. Jezdila v obrovském bílém SUV, voněla drahým parfémem a telefon měla k uchu přilepený snad i ve sprše.
Zpoždění deset, patnáct minut u ní bylo na denním pořádku. Nejdřív jsem to chápala. Doprava ve městě je šílená, zácpy se nevyhýbají nikomu. Jenže pak se z toho stal systém. Zatímco ostatní rodiče volali omluvy už za pět minut pět a vpadli do dveří s omluvným výrazem, Silvie nikdy nevolala. Prostě přijela, kdy se jí to hodilo.
Když jsem to minule zkusila opatrně zmínit ředitelce, jen mávla rukou. „Prosím tě, Kláro, její manžel nám sponzoruje zahradní slavnosti. Těch pár minut tě přece nezabije, dej si zatím kafe.“
Jenže mě to pomalu zabíjelo. Ne fyzicky, ale lidsky. Ztrácela jsem svůj vlastní život, ukrajovaný po patnáctiminutových dílcích cizí bezohledností.
V 17:28 konečně zarachotil klíč v elektronickém zámku hlavní brány.
Zvedla jsem se z dětské židličky, ze které mě už bolela záda, a šla do šatny. Matyáš poslušně začal uklízet kostky do krabice.
Dveře se rozletěly a dovnitř vtrhla Silvie. Žádný udýchaný příchod z kanceláře. V jedné ruce držela klíčky od auta, v druhé obrovskou papírovou tašku z luxusního butiku v centru města. Zima z venku se smísila s těžkou, nasládlou vůní jejího parfému.
„Maty, šup, oblékat, maminka spěchá,“ zavolala na něj rovnou od botníku.
Ani se na mě nepodívala. Žádné dobrý den, žádné omlouvám se. Jen příkazy.
Cítila jsem, jak mi do tváří stoupá horko. V kapse mě pálil telefon se zrušenou rezervací naší výroční večeře. Můj manžel teď seděl doma v obleku, který si vzal po třech letech, a jedl studené chlebíčky z lednice.
„Paní Silvie, mohla byste na slovíčko?“ ozvala se moje vlastní ústa dřív, než jsem to stihla racionálně zvážit.
Konečně ke mně zvedla oči. Zastavila se v pohybu, když zrovna navlékala Matyášovi zimní bundu. „Děje se něco? Nejedl odpolední svačinu?“
„Ne, o Matyáše nejde. Jde o čas,“ řekla jsem. Hlas se mi netřásl. Byl zvláštně klidný. „Školka se zavírá v 17:00. Dnes jste přijela skoro o půl šesté. Není to poprvé. Já mám také rodinu a osobní plány, které kvůli vašim pozdním příchodům musím rušit.“
Účet za osobní čas
Silvie se narovnala. Její obličej, do té chvíle hladký a neutrální, najednou ztvrdl. Skenovala mě pohledem od mých tenisek až po svetr, na kterém byl zaschlý flíček od temperových barev.
Rozepnula kabelku a sáhla dovnitř.
„Podívejte, já chápu, že jste tu musela trvrdnout. Kolik vám za to platí na hodinu? Dvě stovky?“ Vytáhla elegantní koženou peněženku, vzala z ní pětistovku a položila ji na dřevěnou poličku nad botníkem. Papírek tam ležel vedle dětských výkresů jako nějaká absurdní urážka.
„Školku si platím, tak můžu pro děti chodit, kdy chci,“ řekla to s naprostou samozřejmostí. Nezvýšila hlas. Nenechala se vyvést z míry. Jen konstatovala fakt, ve který pevně věřila. „Když nestíhám, prostě zaplatím víc. Tak to na světě funguje. Nechápu, proč z toho děláte takovou vědu.“
Zírala jsem na tu modrou bankovku a pak na ni. Nezačala jsem křičet. Nezačala jsem brečet. Místo toho se dostavila podivná, ledová úleva. Ten moment, kdy vám spadne klapka a vy přesně víte, co musíte udělat.
Její věta nebyla namířená jen na mě. Byla to definice jejího světa. Světa, kde se dá koupit všechno. I můj večer, moje výročí s manželem, moje důstojnost.
„Matyáši, měj se hezky, uvidíme se,“ dřepla jsem si a pohladila kluka po vlasech. Usmál se na mě tím svým smutným, chápavým úsměvem.
Pak jsem se postavila, vzala tu pětistovku a podala ji zpátky Silvii.
„Váš syn je úžasný kluk, paní Silvie. Ale můj čas si za peníze nekoupíte. Ta pravidla tu nejsou pro ozdobu, ale protože my všichni máme život i mimo tyhle zdi.“
Zarazila se. Peníze si nevzala, tak jsem je prostě pustila. Bankovka se snesla na podlahu přímo k jejím drahým koženým kozačkám.
„Zítra si promluvím s paní ředitelkou. Od teď, jakmile ubije pátá a vy tu nebudete, volám podle směrnic policii kvůli opuštěnému dítěti. Hezký večer.“
Otočila jsem se a šla do sborovny pro kabát. Slyšela jsem, jak za mnou překvapeně oddechuje, jak Matyáš pípne „nashledanou“ a jak se vzápětí zabouchnou hlavní dveře s mnohem větší razancí než obvykle.
Druhý den ráno mě ředitelka zavolala na kobereček dřív, než jsem si stihla udělat čaj. Silvie si samozřejmě stěžovala. Že jsem prý byla drzá, arogantní a neprofesionální. Ředitelka mi nabídla kompromis – omluvím se, a ona mi přiřadí k platu speciální příplatek za „flexibilitu“.
Dívala se na mě přes svůj velký mahagonový stůl a čekala, že kývnu. Že sklopím hlavu a vezmu si ty peníze.
Nesklopila jsem ji. Vytáhla jsem z kapsy klíče od třídy a položila je na ten stůl.
Uvědomila jsem si, že problém nebyla jen Silvie. Problém byl systém, který jí dovolil si myslet, že jsme na prodej. A já jsem se rozhodla, že už prodávat nebudu.
Dnes dělám asistentku pedagoga ve státní škole. Plat mám sice o něco menší a občas musíme řešit nedostatek pastelek, ale o půl čtvrté zamykám třídu a odcházím.
Surová pravda je taková, že lidi s penězi často zkoušejí, kam až mohou zajít. A půjdou přesně tak daleko, kam jim to sami dovolíme. Zastavit je musíme my. I když to občas znamená, že ten pomyslný účet na konci dne zaplatíme vlastní výpovědí.
