Článek
„Tady máš ty klíčky, Kubo. Je to tvoje, zasloužíš si to,“ řekl děda a položil mi do dlaně svazek se starou klíčenkou Škoda.
Stáli jsme na příjezdové cestě před jeho domem na vesnici. Slunce se opíralo do kapoty modré Fabie, která sice pamatovala ještě první iPhony, ale pro mě v tu chvíli zářila jako zbrusu nový Mercedes.
Bylo mi devatenáct, v kapse čerstvý řidičák a v hlavě plány na výlety s klukama a na to, jak konečně nebudu muset prosit tátu o odvoz na trénink. Děda se usmíval, ale v tom úsměvu bylo něco, co jsem měl rozpoznat dřív. Takový ten specifický záblesk vítězství obchodníka, který právě uzavřel životní deal.
První měsíc byl skvělý. Jezdil jsem do školy, o víkendu za holkou do vedlejšího města. Cítil jsem se jako král silnic, dokud v sobotu v sedm ráno nezazvonil telefon.
„Kubo, auto potřebuje protáhnout, zarezly by mu brzdy. Přijeď, je potřeba posekat horní zahradu a odvézt větve do sběrného dvora,“ ozvalo se z telefonu bez pozdravu.
Nenapadlo mě říct ne. Vždyť mi dal auto, ne? Tak jsem jel. Celou sobotu jsem strávil s křovinořezem v ruce a pak tři hodiny cpal mokré větve na vozík, který jsem musel za „svou“ Fabii zapojit.
„Vidíš, jak ti to auto slouží,“ poklepal mi děda večer po rameni, když jsem se s bolavými zády chystal k odjezdu. „Jen ho nezapomeň zítra dotankovat, jeli jsme s babičkou do města na nákup, tak je tam skoro sucho.“
Takhle to začalo. Auto, které mělo symbolizovat můj únik z dohledu dospělých, se stalo neviditelným vodítkem. Kdykoliv jsem chtěl jet na víkend pryč, děda měl zrovna „neodkladnou cestu k lékaři“ nebo potřeboval „jen něco malého převézt“.
Daně z daru, o kterých se nemluví
Konflikt přišel ve chvíli, kdy jsem si našel brigádu v krajském městě. Potřeboval jsem auto každý den. Jenže děda si usmyslel, že pondělky a středy jsou dny, kdy Fabia „odpočívá“ v jeho garáži, aby se neopotřebovala.
„Je to pořád moje auto, v techničáku jsem psaný já, tak to bude podle mě,“ prohlásil u branky, když jsem si přišel pro klíče, které mi po každé jízdě nařídil vracet na háček v jeho kuchyni.
„Dědo, slíbil jsi, že je moje. Platím si pojistku, koupil jsem nový gumy, dělal jsem olej,“ snažil jsem se mluvit klidně, i když se mi vařila krev.
Děda si jen upravil rádiovku a podíval se na mě s takovým tím pohrdavým výrazem člověka, který má v ruce všechny trumfy. „Pojistka je drobnost. Já ti dal základ. Bez mýho auta bys byl nikdo, jen kluk, co šlape pěšky. Tak koukej mazat na autobus, když se ti nelíbí moje pravidla.“
V tu chvíli jsem cítil, jak se mi v hrudi rozlévá horká pachuť ponížení. Nebylo to o tom autě. Bylo to o tom, že děda si za pár desítek tisíc korun koupil moji loajalitu, můj čas a moje právo rozhodovat o vlastním životě.
Marek, můj spolužák, mi jednou v hospodě řekl: „Vykšli se na něj. Prodej to a kup si vlastní střep.“ Jenže ono nebylo co prodat. Techničák ležel v dědově trezoru vedle vkladní knížky a starých metálů.
Byl jsem v pasti. Rodiče se do toho nechtěli plést. „Je to děda, má tě rád, jen je starej a chce mít pocit, že ho potřebuješ,“ říkala máma, zatímco žehlila utěrky. Jenže já jsem ho nepotřeboval jako mentora, on mě potřeboval jako bezplatného řidiče a zahradníka, kterého může ovládat přes dálkový ovladač od centrálního zamykání.
Bod zlomu na benzínce
Všechno to vyvrcholilo minulý pátek. Měl jsem domluvené rande, na kterém mi fakt záleželo. Měli jsme jet do letního kina. Auto jsem měl vycíděné, v nádrži za poslední peníze z brigády plno.
Když jsem přišel k dědovi pro klíče, seděl na verandě a vedle něj byly naskládané pytle s cementem. „Kubo, skvělý, že jdeš. Potřebuju to odvézt na chatu, soused tam začal stavět zídku a slíbil jsem mu pomoc.“
„Dědo, dneska ne. Mám plány. Říkal jsem ti to před týdnem,“ vydechl jsem a cítil, jak se mi třesou ruce v kapsách mikiny.
„Plány počkají. Soused nepočká. Ber klíče a jeď, nebo se s autem rozluč. Hned teď ho můžu odhlásit,“ zasyčel děda a v očích mu bleskla taková zloba, kterou jsem u něj nikdy neviděl.
Vzal jsem ty klíče. Odvezl jsem cement. Celou cestu jsem mlčel, zatímco děda vedle mě nadával na politiku a na to, jak je dnešní mládež líná. Když jsme vykládali poslední pytel, jeden praskl a šedý prach pokryl celé zadní sedačky.
„To si pak vyluxuješ, to je hned,“ mávl rukou děda.
Díval jsem se na tu zaprášenou palubní desku, na tu klíčenku se znakem Škoda a najednou mi to došlo. To auto nebyl dar. Byla to smlouva s ďáblem, kterou jsem podepsal vlastní naivitou. Každá jízda mě stála kousek sebeúcty.
Dojeli jsme zpátky. Děda nastavil ruku, abych mu vrátil klíče. Podíval jsem se na ně, pak na něj. Cítil jsem, jak mi v uších hučí krev, ale tentokrát to nebyl strach. Byla to definitivní únava z téhle hry.
„Tady máš ty klíče, dědo. A auto si nech. Stojí tamhle u plotu,“ řekl jsem a položil mu je do dlaně.
„Co blázníš? Jak se zítra dostaneš do práce?“ vykulil oči.
„Půjdu pěšky. Nebo si vezmu kolo. Je mi to jedno. Ale už nikdy nebudu sekat trávu jen proto, abych mohl jet pět kilometrů do kina. Tenhle obchod končí,“ otočil jsem se na patě a vyrazil k brance.
Slyšel jsem, jak na mě křičí, že jsem nevděčný parchant, že po něm už nikdy nic neuvidím. Bolelo to. Srdce mi bušilo až v krku, ale s každým krokem dál od té modré Fabie jsem se cítil lehčí.
Surová pravda o rodinných obchodech
Dneska jezdím autobusem. Trvá mi to do práce o půl hodiny dýl a v dešti je to opruz. Ale když přijdu domů, nikdo mi nevolá, co mám kde posekat. Nikdo mi nevyčítá, že jsem projel moc benzínu, který jsem si sám zaplatil.
S dědou nemluvíme. Máma pláče, že jsem tvrdohlavý, a táta mlčí, protože ví, že mám pravdu. Vlastně mě to mrzí. Měl jsem dědu rád, ale zjistil jsem, že on měl radši tu moc, kterou nade mnou díky ojetému autu získal.
Někdy je cena za „dárek“ mnohem vyšší, než kdybyste si na tu samou věc vzali lichvářský úvěr. Banka po vás chce jen peníze. Rodina po vás občas chce celou vaši osobnost.
Stojím teď na zastávce a dívám se, jak kolem projíždí modrá Fabia. Za volantem sedí děda, jede pomalu a vypadá strašně staře a opuštěně. Je mi ho líto, ale vím, že kdybych teď zvedl ruku a zamával, aby zastavil, znovu bych vlezl do té samé klece. A to už neudělám.
Moje svoboda má teď podobu lítačky na MHD a prošoupaných tenisek. A upřímně? Nikdy mi nechutnala líp.
