Článek
Ten den začal úplně nevinně. Sobota, líné dopoledne, vůně čerstvě mletého kafe a rohlíků z pekařství na rohu. Tomáš ještě spal, unavený po včerejším firemním večírku, ze kterého se vrátil s úsměvem a láhví drahého vína, prý „pozornost od šéfa za skvělý kvartál“.
Já jsem seděla v naší kuchyni v žižkovském 2+kk a procházela e-shopy s interiéry. Šetřila jsem na novou linku už dva roky. Tedy, myslela jsem si, že šetříme oba.
Jako účetní jsem měla ráda v věcech řád. Moje excelovská tabulka „Domácnost“ byla pro Tomáše zdrojem věčných vtipů, ale já v ní viděla bezpečí. On byl grafik na volné noze, bohém, co nosil trička s vtipnými potisky a tvrdil, že rozpočet je sprosté slovo, které zabíjí kreativitu.
„Eli, prosím tě, přestaň ty prachy pořád syslit. Peníze budou, my nebudem,“ říkával mi s tím svým odzbrojujícím úsměvem, když domů přitáhl další zbytečně drahý kousek elektroniky.
Naposledy to byly ty nové chytré hodinky. Pamatuju si, jak mi je ukazoval. Svítily mu oči jako malému klukovi pod stromečkem. Stály patnáct tisíc a on mě ujistil, že na ně „vydělal bokovkou“. Polkla jsem poznámku, že naše stávající linka drží pohromadě jen silnou vůlí a že bychom ty peníze raději měli dát na společný spořicí účet.
Vždycky jsem si to omlouvala. Říkala jsem si, že každý potřebujeme ventil. On vydělává, posílá svůj podíl na nájem, tak co je mi do toho zbytku? Byla to ta nejpohodlnější lež, kterou jsem si kdy vyprávěla, abych nemusela přiznat, že mi ty jeho neustálé nákupy nedávají smysl.
Investice do štěstí na dluh
Zvonek mě vytrhl z úvah nad tím, jestli zvolit šedou nebo bílou pracovní desku. Pošťák. V ruce držel doporučený dopis do vlastních rukou pro Tomáše.
„Ještě spí, nebýval to problém, můžu to převzít?“ zeptala jsem se, zatímco jsem si mechanicky utírala ruce do utěrky. Pošťák spěchal, nechal mě podepsat se na displej a obálka s červeným pruhem mi zůstala v ruce.
Držela jsem ji a cítila divný chlad. Bylo na ní logo nebankovní společnosti, o které jsem v životě neslyšela. Jenže mně to logo něco připomnělo. Před měsícem jsem v Tomášově e-mailu, když mě prosil, abych mu vytiskla letenky, zahlédla v doručené poště podobný název. Tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost.
Teď mi ale v žaludku začalo nepříjemně pulzovat. Prsty se mi samy od sebe sevřely kolem papíru. Věděla jsem, že bych to neměla dělat. Respekt k soukromí byl v našem vztahu svatý. Ale ten vnitřní alarm řval tak hlasitě, že mi zaléhaly uši.
Opatrně jsem obálku rozlepila nad párou z rychlovarné konvice. Moje srdce bušilo tak silně, až jsem ho cítila v konečcích prstů.
Nebyl to omyl. Nebyla to nabídka úvěru. Byla to poslední předžalobní výzva. Částka k úhradě: 85 420 Kč. Předmět: Konsolidace předchozích závazků a nesplacené splátky z revolvingového úvěru.
Zatočila se mi hlava. Musela jsem se oběma rukama opřít o linku, která pod mým tlakem zavrzala. Osmdesát pět tisíc? A co to znamená „konsolidace předchozích závazků“? To slovo ve mně rezonovalo jako rozsudek.
Vtrhla jsem do ložnice, kde Tomáš stále oddychoval. Vypadal tak nevinně, tak klidně. Na nočním stolku se nabíjely ty jeho hodinky za patnáct tisíc. Začala jsem zběsile prohledávat šuplíky. Nikdy jsem to nedělala, přišlo mi to jako absolutní dno. Teď mi to bylo jedno. Chtěla jsem důkaz, že se pletu. Že je to nějaký omyl, krádež identity, cokoliv.
Našla jsem to vespod, pod hromadou starých časopisů o designu, které tam ležely snad roky. Modrá plastová složka. Byla naditá k prasknutí.
Vysypala jsem její obsah na postel přímo vedle Tomáše. Ten zvuk šustícího papíru a padajících plastových karet ho konečně probudil.
„Co je… Eli? Co blázníš, kolik je hodin?“ zamumlal a protíral si oči. Pak uviděl tu spoušť na peřině. A můj výraz.
V té složce bylo všechno. Smlouvy o rychlých půjčkách s lichvářským úrokem. Tři různé kreditní karty, o kterých jsem neměla tušení – všechny vyčerpané do posledního haléře. Nezaplacené faktury za mobilní operátory, které se vlekly měsíce.
Snažila jsem se ta čísla sčítat. Moje účetní hlava jindy pracovala jako stroj, teď se ale zadrhávala. Sto tisíc. Dvě stě padesát. Tři sta osmdesát… Přestala jsem počítat, když jsem se dostala přes půl milionu korun.
Půl milionu korun. Peníze, které jsme neměli. Peníze, které se utratily za drahé obědy, za ten víkend v Barceloně, o kterém tvrdil, že ho „vyhrál v soutěži“, za značkové oblečení a hlouposti, které měly udržet tu jeho auru úspěšného grafika.
„Co to je, Tomáši?“ zeptala jsem se. Můj hlas byl děsivě klidný, zbavený všech emocí. Byl to ten tón, který používám, když klientovi oznamuju, že mu finanční úřad doměřil daň.
Tomáš se posadil. Viděla jsem, jak se mu v obličeji střídá šok, popírání a nakonec rezignace. Ta maska bohéma se nerozpustila, ona se roztříštila na tisíc ostrých kousků.
„Eli, poslouchej mě… Není to tak hrozné, jak to vypadá na první pohled. Já jsem to chtěl vyřešit, fakt,“ začal koktat a snažil se ty papíry rukama nahrnout zpátky k sobě.
„Není to hrozné? Dlužíš víc, než vyděláš za dva roky! Kde jsi ty peníze vzal? Na co jsi je sakra použil? My jsme plánovali rodinu, Tomáši! Svatbu!“
Půl milionu důvodů k rozchodu
Zvedl se z postele a chtěl mě vzít za ruce. Uhla jsem, jako by mě chtěl popálit. Ten fyzický odpor byl okamžitý a definitivní.
„Chtěl jsem nám udělat radost, Eli. Chtěl jsem, abychom se měli dobře. Ty jsi pořád jen šetřila a já jsem chtěl, abychom taky trochu žili! Ty zakázky se pak zadrhly, přišly penále… jen se to trochu nakupilo.“
„Trochu nakupilo?“ vydechla jsem. „Ty jsi mi pět let lhal do očí. Každý den. Každou minutu, co jsi tady se mnou seděl a pil to kafe, jsi věděl, že nás táhneš ke dnu. To není o penězích, ty idiote. To je o tom, že jsi mě nechal stavět hrad z písku na místě, kde jsi ty potají kopal díru.“
Byla jsem v naprostém šoku z toho, jak moc propracované to bylo. On měl falešné výpisy z účtů? Nebo mi prostě jen tak sebejistě lhal, že jsem neměla důvod pochybovat? Došlo mi, jak moc jsem byla slepá. Jak moc jsem chtěla věřit té jeho pohádce o „lehkosti bytí“.
„Sbal si věci, Tomáši. Hned teď,“ řekla jsem. Cítila jsem, jak se mi v uších ozývá nepříjemné pískání a jak mi v spáncích tluče krev.
„Eli, neblázni. Vyhazuješ mě kvůli papírům? Já to splatím! Najdu si druhou práci, budu makat v noci. Přece nezničíš pět let vztahu kvůli dluhu, který se dá vyřešit splátkovým kalendářem.“
Dívala jsem se na něj a viděla jsem cizího člověka. Ten obličej byl stejný, ale všechno za ním bylo falešné.
„Tohle není dluh, který se dá vyřešit splátkovým kalendářem, protože ty jsi mi ukradl pět let důvěry. A to se na splátky rozložit nedá. V každém tom dárku, v každém výletě, v každém drahém vínu byl tvůj podraz. Užívala jsem si věci, které jsme si nemohli dovolit, a ty jsi mi to neřekl.“
Sledovala jsem ho, jak si s třesoucíma se rukama balí kufr. Ten velký kufr, se kterým jsme loni letěli do té Barcelony. Došlo mi, že i to letadlo, i ten hotel, i ta večeře na pláži byly na dluh. Byla to nejdražší dovolená mého života, a přitom stála jen pár minut pravdy, které on nebyl schopen.
„Eli, miluju tě,“ zkusil to naposledy ve dveřích. Vypadal zlomeně, ale já už v tom viděla jen další manipulační techniku.
„Kdybys mě miloval, tak bys mě takhle neponížil. Kdybys mě miloval, nenechal by ses mě těšit na novou kuchyň, o které jsi věděl, že na ni nikdy nebudeme mít, protože ty prachy už dávno neexistují.“
Bouchla jsem dveřmi. Ten zvuk se rozlehl prázdným bytem. Sedla jsem si ke stolu a v prázdnotě kuchyně se dívala na tu modrou složku. Budu muset zítra volat právníkovi. Zjistit, jestli mě nemůžou nahánět exekutoři, i když nejsme manželé.
Zůstala mi stará, rozpadající se kuchyňská linka a účet za pět let lží.
Pravda je totiž taková, že finanční nevěra bolí víc než ta v posteli. Milence můžete odpustit úlet. Ale člověku, který vám roky systematicky tuneloval společnou budoucnost, nemůžete věřit už ani pozdrav.
Dnes v noci budu spát v čistých peřinách. Bez něj, bez lží, ale s vědomím, že moje excelovská tabulka má konečně reálná čísla. I když jsou v mínusu.
