Článek
Stála jsem u okna a pozorovala stěrače, jak se marně snaží odhrnout přívaly listopadového deště. Bylo přesně sedm večer. Čas, kdy měl můj otec po deseti letech mlčení a jedné zpackané léčebně zazvonit u mých dveří.
V troubě vonělo kuře, stůl byl prostřený pro dva a já se cítila jako malá holka, která věří na Ježíška. Jenže mně je pětatřicet a na zázraky už bych dávno věřit neměla.
Když se pod pouliční lampou konečně objevila ta shrbená postava v příliš tenké bundě, žaludek se mi stáhl do tvrdého uzle. Ten krok jsem poznala i ve tmě. Byl příliš široký, příliš váhavý, jako by se zem pod ním neustále vlnila.
Zvonila jsem mu asi minutu. Pak jsem se zhluboka nadechla a otevřela.
Zápach starého piva a levného tabáku mě udeřil do obličeje dřív, než stačil cokoliv říct. Stál tam, v jedné ruce igelitku s několika lahváči a v druhé svůj celý život sbalený do jedné sportovní tašky se zipem, který už nešel dopnout.
„Ahoj, ségra… teda, Leni,“ zamumlal a pokusil se o úsměv, který mu ale okamžitě ujel někam ke straně.
„Tati, slíbil jsi mi, že přijdeš střízlivý,“ řekla jsem a můj hlas zněl nečekaně suše. Vnitřně jsem se ale rozpadala na tisíc malých střípků.
„Vždyť jsem jen… jen jedno na kuráž, Leničko. Cesta byla dlouhá a mně bylo tak nějak úzko,“ začal hned sypat ty své ohrané omluvy, které jsem znala nazpaměť už od základky.
Pustila jsem ho dál. Ne proto, že bych chtěla, ale proto, že jsem se styděla před sousedy, kteří by tu scénu na chodbě sledovali se špatně skrývanou zvědavostí. Táta se svalil na moji novou pohovku a okamžitě z ní udělal území nikoho.
„Už jsem jiný člověk, fakt“
Celý večer probíhal podle stejného scénáře, který se u nás doma hrál celá léta, jen s jinými herci. Já jsem servírovala jídlo, na které on neměl ani pomyšlení, a on vyprávěl o tom, jak mu všichni ublížili, jak ho v práci podrazili a jak ta léčebna byla vlastně jen spiknutí lékařů.
„Víš, Leni, já jsem teď jiný člověk. Mám plány. Najdu si práci, budu ti pomáhat se zahradou, všechno ti splatím,“ blábolil a u toho se mu z koutku úst táhla nitka slin.
Dívala jsem se na něj a cítila jsem jen obrovskou, unavenou prázdnotu. Tenhle muž mě kdysi učil jezdit na kole. Tenhle muž mi sliboval, že mě ochrání před vším zlým na světě. A teď tu seděl jako troska, která si nepamatuje, co řekla před pěti minutami.
Když se pokusil v kuchyni otevřít další pivo, které si propašoval v té igelitce, prostě jsem mu ho vytrhla z ruky.
„Dost, tati. Stačilo. Tady pít nebudeš,“ řekla jsem a cítila, jak se mi třesou kolena.
„Ale no tak, nebuď jako tvoje matka. Ta taky pořád jenom kvičela,“ vyjel na mě najednou s agresivitou, která byla vždycky jen milimetr pod povrchem jeho falešné pokory.
V tu chvíli jsem to uviděla. Uviděla jsem tu nekonečnou smyčku, ve které bych uvízla, kdybych mu dovolila zůstat. Viděla jsem ty probdělé noci, ten věčný strach, jestli doma něco nepodpálil, ty lži, které bych musela vykládat přátelům.
Dům, který přestal být útočištěm
Zatímco on v obýváku usnul a nahlas chrápal, já jsem šla do předsíně. Vzala jsem tu jeho roztrhanou tašku a začala do ní házet věci, které stihl vybalit. Pár špinavých triček, ošoupané pantofle, starou fotku mě a mámy, kterou měl v peněžence jako odpustek za všechny hříchy.
Moje srdce bušilo v pravidelném rytmu úlevy. Věděla jsem, že dělám něco, co mi zbytek rodiny nikdy neodpustí. „Je to tvůj otec, nemůžeš ho nechat na ulici,“ slyšela jsem v duchu hlas tety Marie.
Jenže tenhle dům je můj. Moje bezpečí, moje svoboda. A já jsem ji nebudovala proto, aby ji někdo během jednoho večera prolil pivem.
Probudila jsem ho kolem půlnoci. Byl dezorientovaný, naštvaný a smrděl ještě víc než předtím.
„Tady máš tašku, tati. Auto stojí před domem, objednala jsem ti taxík k tvé sestře. Máš tam u ní domluvený pokoj,“ řekla jsem mu a podávala mu kabát.
„Ty mě vyhazuješ? Vlastního tátu? V takovým dešti?“ zíral na mě a v očích měl ten svůj naučený výraz ublíženého psa.
„Nevyhazuju tě, tati. Jen ti vracím tvou zodpovědnost. Tu, kterou jsi zase nechal v první hospodě u nádraží,“ odpověděla jsem a v tu chvíli jsem se poprvé cítila jako dospělá žena, ne jako ta malá holka, co brečí v koutě.
Doprovodila jsem ho k taxíku. Když auto odjíždělo, ani se neotočil. Stála jsem v dešti a cítila, jak se mi vrací dech. Ta tíha, kterou jsem na zádech nesla desítky let, najednou prostě zmizela.
Bolelo to? Ano. Cítila jsem se jako ta nejhorší dcera na světě? Chvílemi ano. Ale když jsem se vrátila do svého tichého, voňavého bytu a zavřela za sebou dveře na dva západy, věděla jsem, že jsem zachránila to nejdůležitější – samu sebe.
Surová pravda je taková, že láska k rodičům má své hranice tam, kde začíná destrukce vašeho vlastního života. A někdy je největším projevem úcty k sobě samému to, že přestanete dělat záchrannou síť někomu, kdo se rozhodl skákat do propasti.
