Článek
Pach levného sava se mi zažírá pod nehty i přes gumové rukavice. Ohýbám se k plastovému kbelíku a ždímám hadr tak silně, až mi zbělají klouby na prstech.
V kříži mě nepříjemně píchá. Je úterý večer, venku prší a já bych nejraději seděla v křesle s knihou a horkým čajem. Místo toho klečím na šedivém terazu v mezipatře naší bytovky a snažím se vydrhnout černé šmouhy od bot, které tu někdo zanechal.
Na klice bytu číslo šest visí ta zatracená červená cedulka. Velkým tiskacím písmem je na ní napsáno: DNES UKLÍZÍM JÁ. Je to taková ta klasická plastová tabulka, kterou si v našem vchodu předáváme už od devadesátých let.
Jenže tahle cedulka na klice pana Novotného visí už deset dní. A schody pode mnou jsou pokryté nánosem bláta, psích chlupů a letáků z Kauflandu.
V našem domě platí nepsaná, ale všemi respektovaná dohoda. Nemáme uklízečku, protože jsme malý vchod a chceme šetřit do fondu oprav na novou střechu. Každý týden jedna rodina zamete a vytře odshora až dolů. Je to férové, logické a až do loňska to fungovalo jako švýcarské hodinky.
Pak ale přišel zlom. Pan Novotný, sedmdesátník, který v domě bydlí snad od jeho kolaudace, se rozhodl pro tichý odboj.
Vstávám, kbelík s kalnou vodou táhnu o patro níž. Kovové ucho kbelíku nepříjemně skřípe a ten zvuk se rozléhá prázdným schodištěm. Právě když procházím kolem jeho dveří, cvakne zámek.
Pan Novotný vychází ven v kostkovaném županu, v ruce drží prázdný koš na odpadky. Zastaví se na prahu a podívá se na mě. V jeho očích není ani špetka studu, spíš takový ten zvláštní, stařecký vzdor, který neuznává žádnou autoritu kromě sebe samého.
„Dobrý večer, pane Novotný,“ pozdravím a schválně se podívám na tu červenou cedulku, která mu stále visí na klice. „Dneska je úterý. Ta cedulka u vás visí od minulého pondělí. Schody jsou jako v chlívě.“
Novotný si odfrkne. Z jeho bytu zavane těžký pach tabáku a starého jídla. „No a co má být, mladá paní? Já už se v životě namakal dost. Třicet let jsem na dráze tahal těžší věci než jeden blbej hadr. Teď už mám právo na klid.“
Dívám se na něj a cítím, jak se mi v hrudi rozlévá horko. Moje tepová frekvence vyletěla nahoru. „Ale to přece není o tom, kolik jste toho odpracoval na dráze. Tohle je náš společný dům. Když neuklidíte vy, musím to udělat já, nebo paní Svobodová ze třetího. Ta je ještě starší než vy a má potíže s kyčlí.“
„Tak ať to nedělá,“ pokrčí rameny a začne zavírat dveře. „Mně je to jedno. Prach mi nevadí.“
Dveře zapadnou s definitivním cvaknutím. Zůstávám stát na chodbě s hadrem v ruce a připadám si jako naprostý idiot. Jako někdo, kdo se dobrovolně nechal vmanévrovat do role služky někomu, kdo se mi jen vysmívá do obličeje.
Sousedská solidarita končí u špinavého hadru
Vrátím se domů, shodím ze sebe špinavé oblečení a jdu do sprchy. Ale ani horká voda nevyplaví ten pocit nespravedlnosti.
Manžel Tomáš sedí u počítače. „Zase jsi to za něj vzala, co?“ zeptá se, aniž by se otočil. „A co mám dělat? Mám se dívat, jak si to bláto roznášíme až do bytu? Kluk má alergii na prach, Tomáši. Nemůžu to nechat měsíc hnít.“ „Měla bys tu cedulku prostě nechat viset. Ať si to vyřeší domovník,“ zamumlá.
Jenže náš domovník, pan Král, je diplomatický typ, který se bojí jakéhokoliv konfliktu. Když jsem mu o Novotném říkala minule, jen bezradně rozhodil rukama. „Víte, Karolíno, on je pan Novotný trochu svéráz. Od té doby, co mu umřela žena, je to s ním těžké. Zkusíme na schůzi navrhnout úklidovou firmu.“
Úklidová firma. To zní sice jako spása, ale v našem domě to znamená další tisícovku měsíčně z každé kapsy. Pro mě a Tomáše možná niclikvidačního, ale pro mladý pár v podnájmu nebo pro paní Svobodovou, která počítá každou korunu z důchodu, je to citelný zásah do rozpočtu.
Kvůli jednomu tvrdohlavému chlapovi, který si plete důchod s doživotní dovolenou bez jakýchkoliv povinností, máme všichni doplácet.
Další dny se nesou ve znamení tichého napětí. Kdykoliv Novotného potkám u schránek, dělám, že ho nevidím. On dělá totéž. Ale ta červená cedulka tam pořád visí. Je to jako vztyčený prostředníček adresovaný celému vchodu.
V pátek ráno potkávám v mezipatře paní Svobodovou. Má v ruce koště a třepe se jí brada. „Já to prostě neuchodím, Karolíno,“ šeptá mi se slzami v očích. „Zkoušela jsem mu domluvit, donesla jsem mu i ty jeho oblíbené polomáčené sušenky, ale on mě poslal do patřičných mezí. Prý nejsem jeho matka, abych ho úkolovala.“
V tu chvíli mi něco v hlavě přeskočilo. Tohle už nebyl jen spor o čistou podlahu. Tohle byla prachsprostá šikana slabších.
Vzala jsem paní Svobodové koště z ruky. „Běžte si sednout, paní Svobodová. Já to dodělám. Ale slibuju vám, že tohle bylo naposledy.“
Odpoledne jsem si sedla k počítači a napsala e-mail panu Královi. Žádné diplomatické kličky. Žádné „zkusíme to probrat“. Napsala jsem jasný návrh: buď pan Novotný začne plnit své povinnosti, nebo mu bude z fondu oprav, do kterého všichni přispíváme, strhávána částka odpovídající komerčnímu úklidu. A pokud to právně nepůjde, najmeme firmu a on bude ten, kdo ponese hlavní vinu za zvýšení nákladů.
Schůze se konala v pondělí v sušárně. Atmosféra by se dala krájet, i když jsem si zakázala tohle klišé používat – ve skutečnosti tam prostě bylo cítit to typické napětí lidí, co se navzájem znají roky a teď si musí říct do očí nepříjemné věci.
Novotný tam seděl v rohu na rozvrzané židli, ruce zkřížené na prsou.
„Takhle to dál nejde, pane Novotný,“ začala jsem, když pan Král dočetl program. „Buď budeme uklízet všichni, nebo nikdo. Pokud se cítíte příliš starý na hadr, v pořádku. Ale pak musíte přispívat víc. My nejsme vaše uklízečky.“
Ostatní sousedé se začali přidávat. I ti, co obvykle mlčí. Byla v tom taková ta kolektivní síla, která se zrodila z čistého vyčerpání.
„Je to jen schodiště, proboha,“ vyštěkl Novotný, ale jeho hlas už nebyl tak sebejistý jako u něj u dveří. „Děláte z toho kovbojku.“
„Není to jen schodiště,“ ozvala se tiše paní Svobodová. „Je to o tom, že my ostatní si vážíme místa, kde bydlíme. A vážíme si i času těch druhých.“
Novotný se rozhlédl po sušárně. Viděl jedenáct tváří, které se na něj nedívaly s nenávistí, ale s naprostým, mrazivým opovržením. A to ho zřejmě zasáhlo víc než jakýkoliv křik.
Pravda o společném soužití je krutá
Od té schůze uplynulo čtrnáct dní. Pan Novotný nezačal uklízet jako vzorný soused z reklamy. Ale stal se zázrak. Najal si na to vnuka.
Teď každé druhé úterý přijde puberťák se sluchátky na uších, během deseti minut to nejnutnější zamete a vytře, a pak rychle zmizí. Není to dokonalé, rohy zůstávají špinavé a schody smrdí spíš po levném deodorantu než po čistotě, ale cedulka se hýbe.
Pravidlem v bytovkách bývá, že se lidé snaží za každou cenu vyhnout otevřenému konfliktu. Bojíme se, že se nám soused pomstí, že nám poškrábe auto nebo bude v noci dělat hluk. Tak raději mlčíme a drhneme ty schody za ně.
Jenže tím jen krmíme jejich pocit nedotknutelnosti.
Už se necítím jako služka. Cítím se jako někdo, kdo si dokázal ohlídat svůj prostor. A když jdu kolem bytu číslo šest a vidím, že červená cedulka zmizela a visí u sousedů o patro níž, cítím zvláštní úlevu.
Není to vítězství. Je to jen nastavení hranic v džungli, které se říká sousedské vztahy.
Žít v komunitě neznamená být na všechny neustále milý, ale trvat na tom, aby každý nesl svůj díl odpovědnosti za společný prostor. Jinak se z domova stane jen místo, kde se lidé navzájem nenávidí za zavřenými dveřmi.
