Článek
Karolína byla vždycky vyspělá na svůj věk. Ve čtyřiadvaceti má dodělanou vysokou, slibnou kariéru v grafice a jasno v tom, co chce. Když mi do telefonu nadšeně oznamovala, že potkala někoho „úžasného, sečtělého a galantního“, mé srdce zaplesalo. Představovala jsem si nějakého ambiciózního architekta, možná o pár let staršího, který ji bude brát na výstavy a do hor. „Mami, Richard je trochu starší,“ varovala mě den před návštěvou. „Láska nezná věk, zlato,“ odpověděla jsem tehdy s lehkostí, kterou teď, zpětně, nenávidím.
Když v sobotu zazvonil zvonek, šla jsem otevřít s úsměvem. Ve dveřích stála má zářící dcera a vedle ní stál… Richard. Nebyl to ten typ „udržovaného padesátníka“ v džínách a teniskách. Byl to solidní, elegantní pán v saku, se šedinami na skráních a hlubokými vráskami kolem očí. Richardovi je pětapadesát. Můj manžel, Karolínin otec, minulý týden oslavil padesátku. „Dobrý den, paní Renáto, velmi mě těší,“ řekl a podal mi ruku. Měl pevný stisk a kultivovaný hlas. Já jsem tam stála, cítila, jak mi tuhne úsměv na rtech, a v hlavě mi běžela jediná, hysterická myšlenka: To nemůže být její partner. To musí být její profesor. Nebo otec jejího partnera.
Oběd probíhal v křečovité zdvořilosti. Richard byl okouzlující. Musím to přiznat, i když mě to bolí. Byl vzdělaný, vtipný, pozorný. Doléval mi víno, chválil svíčkovou. Jenže právě ta konverzace byla tím největším kamenem úrazu. „Pamatujete na ten koncert Rolling Stones na Strahově v devadesátém pátém?“ zeptal se mého muže. A můj muž se chytil. Začali si notovat. Vzpomínali na dobu, kdy se stály fronty na banány, na vojnu, na první podnikání v devadesátkách. Smáli se vtipům, kterým Karolína nemohla rozumět, protože v té době nebyla na světě. Seděla jsem tam, dívala se na svou dceru, jak se snaží zapojit do hovoru svých „vrstevníků“, a svíral se mi žaludek. Richard si nerozuměl s ní. Rozuměl si s námi. Byli jsme jedna generace. On nebyl partner pro ni, on byl kamarád pro nás. Ta propast mezi nimi nebyla jen v čísle. Byla v celém životním kontextu.
Krizový moment přišel u kávy. Richard si chtěl přečíst etiketu na láhvi koňaku, který přinesl. Automaticky si sáhl do náprsní kapsy, vytáhl brýle na čtení a trochu těžkopádně si je nasadil. Pak si postěžoval na bolest v kříži z dlouhého sezení v autě. Karolína k němu okamžitě přiskočila. „Jsi v pořádku? Chceš ten polštářek za záda? Nebo ti dojdu pro vodu?“ V jejím hlase nebyla vášeň milenky. Byla tam péče. Byla tam starostlivost o někoho křehčího.
V tu chvíli mi to došlo a musela jsem odejít do kuchyně, abych se nerozbrečela. Nejde o to, že je Richard špatný člověk. Je to skvělý chlap. Možná až moc dobrý. Ale já jsem neviděla zamilovaný pár. Viděla jsem budoucnost. Viděla jsem svou dceru, jak ve třiceti, kdy by měla běhat po hřištích s dětmi, bude řešit jeho vysoký tlak a operaci kyčle. Viděla jsem ji, jak se mění v pečovatelku dřív, než stihne být matkou. Richard bude v důchodu, až ona bude na vrcholu sil. Ukradne jí to nejlepší roky. Ne ze zlé vůle, ale z biologické nutnosti.
Když odjížděli, Richard mi galantně políbil ruku. Karolína mě objala a šeptla: „Že je skvělý?“ „Je moc milý,“ zalhala jsem. Co jsem jí měla říct? „Zlato, utíkej, dokud můžeš, protože za deset let budeš mít doma starce?“Nemohla jsem. Vím, že jakýkoliv zákaz by je jen sblížil. Romeo a Julie efekt funguje v každém věku.
Večer jsme s manželem seděli mlčky u televize. „Je to fajn chlap,“ řekl nakonec manžel opatrně. „Je to tvůj vrstevník, Pavle,“ odsekla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Představ si, že by sis teď začal s holkou, co právě vylezla ze školy.“ Manžel se zamyslel. „Byl bych unavený,“ přiznal po chvíli.
Rozhodla jsem se, že budu mlčet. Budu je zvát na nedělní obědy. Budu se usmívat a poslouchat Richardovy historky z doby, kdy jsme oba maturovali. Budu doufat, že je to jen fáze, že Karolína hledá otcovskou figuru a časem jí dojde dech. Ale v hloubi duše mám strach. Strach, že to není fáze, ale osudová láska. A že má dcera si dobrovolně vybrala cestu, která končí samotou mnohem dříve, než je nutné. Je těžké se dívat na vlastní dítě a vědět, že si vybírá těžký batoh, který bude muset nést, a nemoci jí ho sundat z ramen.
