Článek
Píp. Píp. Píp.
Mechanický zvuk čtečky čárových kódů se mi zařezával přímo do spánků. Bylo úterý, krátce po čtvrté hodině odpoledne. Venku padal ten nejodpornější listopadový déšť se sněhem a vzduch v lékárně u polikliniky měl specifickou, těžkou hustotu. Vznikla smícháním vlhkých zimních kabátů, odpařujícího se potu, mentolových pastilek a čiré lidské odevzdanosti.
Ve frontě nás stálo osm. Já byla pátá.
Hlava mi třeštila tak, že jsem měla pocit, jako by mi mozek narážel zevnitř do lebky. Doma mě čekal pětiletý syn s horečkou a manžel, který si musel vzít neplánovaný home office, aby ho hlídal, zatímco já běžela vyzvednout antibiotika. Moje vlastní dýchání pod respirátorem mě dusilo.
Přede mnou stál starší pán. Opíral se o dřevěnou hůlku s oprýskaným lakem. Jeho prsty, pokryté stařeckými skvrnami, se jemně třásly, když v průhledné plastové složce přebíral papírové recepty. Dýchal těžce, s namáhavým sípáním. Každý v té frontě měl svůj vlastní tichý příběh bolesti, únavy nebo strachu. Nikdo si nestěžoval. Všichni jsme prostě jen čekali, až na nás přijde řada.
A pak se otevřely dveře.
Nebylo to tiché cinknutí, na jaké jsme byli zvyklí. Dveře se rozletěly dokořán, až narazily do gumové zarážky. Dovnitř vtrhl masivní sportovní kočárek. Působil spíš jako terénní vozidlo než jako prostředek pro přepravu kojence.
Za jeho madlem stála žena zhruba v mém věku. Na sobě měla dokonale padnoucí béžový trenčkot, ve vlasech ležérní drdol, ze kterého nevyčníval ani vlásek. V jedné ruce svírala obrovský papírový kelímek s kávou z nedaleké prémiové kavárny, druhou rukou suverénně manévrovala kočárkem po mokrém linoleu.
Z kočárku se neozýval pláč. Z kočárku se ozývaly zvuky animované pohádky z tabletu.
Právo silnějšího kočárku
Nezastavila se na konci fronty. Dokonce se ani nepodívala naším směrem. S pohledem upřeným přímo na volnou magistru u druhé pokladny si to namířila rovnou dopředu.
Pneumatiky jejího kočárku zanechávaly na podlaze špinavé černé stopy. Minula mě. Minula pána s hůlkou. Minula ženu s rukou v sádře, která stála jako druhá v pořadí. Zastavila se až těsně u pultu z plexiskla.
Lékárnice, mladá dívka s kruhy pod očima, zrovna markovala krabičku ibalginu muži, který byl na řadě. Zvedla zrak a zaraženě zamrkala.
„Dobrý den, já si vezmu jenom dvoje céčka pro malýho a ten francouzský krém na ruce, jak máte v akci. Rychle, prosím vás, on mi v tom kočárku nevydrží,“ vyhrkla žena. Tón jejího hlasu nepřipouštěl diskuzi. Nebyla to prosba. Byl to rozkaz.
Muž u pultu instinktivně uhnul o půl kroku stranou. Byla to automatická reakce na agresivní průnik do osobního prostoru. Pán s hůlkou přede mnou si jen povzdechl a sklopil zrak k podlaze. Zbytek fronty zůstal mlčet. Lidé začali těkat očima. Někdo si zakašlal, jiný začal předstírat nesmírný zájem o regál s doplňky stravy na klouby.
Moje prsty se sevřely v pěst. Papírový recept s QR kódem, který jsem držela v ruce, se s tichým šustěním zmuchlal.
Krev se mi nahrnula do tváří. Cítila jsem ten známý, pulzující tlak v uších. Většinou jsem člověk, který se konfliktům vyhýbá. Většinou sklopím hlavu, zanadávám si v duchu a nechám věci plynout, protože mi to nestojí za tu energii. Ale ten pohled na třesoucího se seniora, kterého právě odsoudila k dalším minutám bolestivého stání, ve mně zlomil nějakou vnitřní pojistku.
„Haló?“ ozvalo se ze mě. Můj hlas zněl v tom sterilním tichu nečekaně ostře. Až mě samotnou to překvapilo.
Žena u pultu se neotočila. Dělala, že neslyší. Sklonila se ke kelímku a usrkla kávu.
„Paní. Tady je fronta,“ řekla jsem znovu. Tentokrát už hlasitěji. Vystoupila jsem o půl kroku ze zástupu, aby mě nemohla ignorovat.
Lékárnice za pultem ztuhla. Čtečka v její ruce zůstala viset ve vzduchu.
Žena s kočárkem se konečně pomalu otočila. Sjela mě pohledem od mokrých kotníkových bot, přes obyčejnou zimní bundu až po můj unavený obličej. Její výraz vyjadřoval čisté, neředěné pohrdání.
„Prosím?“ zvedla dokonalé obočí. „Nevidíte, že jsem tu s dítětem? Nemůžu s ním stát v tomhle bacilově, chytne tu nějakou rýmu.“
„My všichni tu pro něco stojíme,“ odpověděla jsem a ukázala bradou na starého pána. „Tenhle pán tu stojí o deset minut déle než vy. A nepředbíhá.“
„Já jdu ale jen pro dvě věci!“ vyštěkla. Její hlas ztratil tu suverénní hladkost a přešel do podrážděného pískotu. „Mám malý dítě! Vy asi nemáte děti, co? Jinak byste chápala, že s ním tu nebudu čekat jako nějaká ovce.“
Mateřství jako univerzální omluvenka
V břiše se mi rozlil chlad. Ten moment, kdy se někdo pokusí použít mateřství jako štít pro vlastní sobectví, je mi ze srdce odporný.
„Mám dítě,“ odpověděla jsem s ledovým klidem, i když se mi pod bundou zběsile rozbušilo srdce. „Dokonce dítě s horečkou, které na mě čeká doma. A právě proto tu stojím a čekám, až na mě přijde řada. Protože to, že jsme matky, z nás nedělá privilegovanou šlechtu. Nedělá to z nás lidi, kteří mají právo přehlížet nemocné staré lidi.“
Z kočárku se ozval zvuk znělky z Tlapkové patroly. Dítě uvnitř bylo naprosto klidné, ponořené do modré záře obrazovky. Netrpělo. Trpělo jen ego jeho matky.
„To je neuvěřitelný, jak jsou dneska lidi bezohledný,“ ucedila žena, ale její sebevědomí dostalo trhlinu. Zjistila, že narazila. Že jsem nepoužila argument o tom, že pospíchám do práce, ale že jsem jí vyrazila z ruky její hlavní zbraň.
Otočila se zpět k lékárnici. „Tak dáte mi ten krém, nebo co?“
Magistra za pultem polkla. Byla viditelně nervózní. Těkala očima mezi mnou a ženou s kočárkem. Nakonec se podívala na muže, kterého původně obsluhovala. „Pane, já… jen jí to rychle namarkuji, nezlobte se.“
„To si děláte srandu?“ vydechla jsem. Cítila jsem, jak mi na krku vystupuje pot. Nešlo mi o těch pár minut. Šlo mi o ten naprostý, do nebe volající princip. O tu kapitulaci před arogancí.
„Paní lékárnice,“ ozval se najednou chraplavý, tichý hlas.
Byl to ten starý pán s hůlkou. Udělal malý krůček vpřed. Jeho ruka se na dřevěné rukojeti klepala víc než předtím.
„Já už tu stojím čtvrt hodiny. Mám bolesti zad, že sotva pletu nohama. Jestli obsloužíte tady paní, která zjevně nezná základy slušného chování, půjdu si ty léky koupit naproti do nemocnice.“
Jeho slova nepadla jako bomba. Padla jako těžký, mokrý kámen.
Lékárnice zčervenala až po kořínky vlasů. Odložila krém na ruce, který už držela v ruce, zpátky pod pult. Podívala se na matku s kočárkem. „Omlouvám se, paní. Ale budete si muset stoupnout na konec fronty. Tady pánové a paní tu byli před vámi.“
Žena v béžovém trenčkotu otevřela ústa, jako by chtěla něco říct. Ale neřekla nic. Rozhlédla se po nás. Lidé ve frontě se na ni najednou dívali přímo. Už neuhýbali očima k zemi. Už nestudovali krabičky s vitamíny. Dívali se na ni s oním tichým, kolektivním odsudkem, který je horší než křik.
Prudce chytila madlo kočárku. Káva v jejím kelímku nebezpečně šplouchla a pár kapek dopadlo na bílý potah stříšky.
„Tady si už nekoupím ani náplast!“ zasyčela. Trhla kočárkem tak prudce, že tablet uvnitř spadl dítěti na nohy. To se okamžitě rozplakalo.
S rachotem a vzteklým mumláním vyrazila ke dveřím. Gumová zarážka podruhé hlasitě narazila do skla a pak se dveře pomalu, s tichým syčením hydrauliky zavřely.
V lékárně zůstal jen pach mokré látky a její sladké kávy.
Starý pán se otočil a věnoval mi jeden krátký, unavený úsměv. Kývl hlavou. Já mu to kývnutí oplatila. Ruce se mi pořád trochu třásly, když jsem si konečně vyrovnala ten zmuchlaný papírový recept.
Když jsem o deset minut později vyšla do mrazivého deště, nasála jsem ten studený vzduch hluboko do plic. Hlava mě pořád bolela. V tašce mě hřála krabička antibiotik pro mého syna.
Mít dítě není VIP permanentka na život. Není to glejt na to, abychom ztratili základní lidskou empatii. A občas je potřeba to těm, kteří na to zapomněli, připomenout. I za cenu toho, že vám z toho bude bušit srdce až v krku.
