Článek
Znáte ten pocit, když najdete dokonalé místo? Ten dům byl přesně to, co jsme s Petrem hledali pět let. Starší stavení na okraji vesnice, obrovská zahrada, absolutní klid. Jen my, ptáci a šumění lesa za plotem. Petr tam hned první víkend postavil pergolu a já začala sázet bylinky. Byli jsme šťastní. Vážně šťastní, takovým tím hlubokým, klidným způsobem, který si člověk uvědomí, až když o něj přijde.
První dva roky byly idyla. Sousední pozemek byl prázdný, patřil nějaké starší paní, která tam jen občas přijela posekat trávu. Pak ale paní zemřela a pozemek se prodal. Sledovali jsme s mírným napětím, kdo se tam nastěhuje. Doufali jsme v nějakou mladou rodinu, sraz s dětmi na pískovišti, společné grilování.
Pak se objevil Robert.
Přijel v obrovském, otlučeném pick-upu, ze kterého se linulo dunivé techno. Nebyl to špatný člověk, na první pohled. Pozdravil, podal ruku, usmál se. Ale z jeho očí čišela taková ta zvláštní, neklidná energie, která vás okamžitě znervózní. „Bude to tu super, klídek,“ řekl a ukázal na hromadu stavebního materiálu, který začal skládat na pozemek.
„Klídek“ v Robertově podání
Klídek v Robertově podání znamenal, že se z našeho klidného útočiště stala průmyslová zóna. Robert byl totiž, jak jsme brzy zjistili, vášnivý kutil a milovník těžké techniky. A ne, nemluvíme tu o občasném přitlučení hřebíku. Robert si na zahradě postavil improvizovanou dílnu.
Začalo to nevinně. Občasné řezání dřeva, trocha broušení. Ale brzy se frekvence zvyšovala. Zvuk cirkulárky se stal podmazem našich víkendových snídaní. Flexa se ozývala v osm večer, když jsme se snažili dívat na film. Do toho se přidal hluk motorové pily, kompresoru a občasné rány kladivem, které otřásaly našimi okny.
„Prosím tě, běž za ním,“ prosila jsem Petra poprvé po dvou týdnech nonstop hluku. „To už se nedá vydržet.“ Petr, rozený diplomat, šel. Vrátil se za hodinu s lahví domácí slivovice a úsměvem. „Je to v pohodě, slíbil, že bude hlučné práce dělat jen do šesti.“
Chvíli to fungovalo. Do šesti. Ale pak se limity začaly posouvat. Půl sedmé. Sedm. Půl osmé. Když jsem tam šla já, narazila jsem na zeď arogance. „Paní, na svým pozemku si můžu dělat, co chci,“ odsekl mi Robert a ani nevypnul brusku. Moje tvář zrudla vztekem, ale nezmohla jsem se na slovo.
Hluk byl jen začátek. Pak přišel smrad. Robert začal na zahradě pálit všechno možné. Starý nábytek, plasty, pneumatiky. Naše krásná zahrada se zahalila do štiplavého kouře, ze kterého mě bolela hlava a pálily oči. Nemohli jsme větrat, nemohli jsme sušit prádlo venku. Moje bylinky chytly podivnou šedou patinu.
Z našeho dříve klidného domova se stala věznice. Žili jsme se zataženými závěsy, okna zavřená na petlici i v největších vedrech. Zvuk flexy se mi zažral pod kůži, budila jsem se s ním i usínala. Naše hovory s Petrem se točily jen kolem Roberta.
„Zase ten kretén,“ ulevil si Petr jednoho večera, když se ozval kompresor. „A ty s tím nic neuděláš!“ vyjela jsem na něj. „Jsi neschopný!“ Ticho, které následovalo, bylo tíživější než jakýkoliv hluk odvedle. Naše manželství, dříve pevné, začalo pod tímto tlakem pukat. Byli jsme unavení, podráždění, bezmocní.
Konečná stanice: Bezmoc
Pak přišel bod zlomu. Byla sobota, nádherný, slunečný den. Chtěli jsme si s Petrem po dlouhé době sednout do pergoly a jen tak být. Petr zapálil gril, já připravila salát. Najednou se ozval zvuk, který jsem slyšela poprvé. Dunivé, rytmické bušení. Robert se rozhodl, že si na zahradě postaví vlastní kovářskou výheň.
Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Celé mé tělo se roztřáslo. Nebyla to jen zlost, byla to čistá zoufalost. Hleděla jsem na gril, na salát, na Petra, který jen odevzdaně sklopil hlavu. V tu chvíli mi to došlo. Ten dům už nebyl náš domov. Bylo to jen místo, kde jsme trpěli.
„Petře,“ řekla jsem a můj hlas zněl cize a dutě. „Já už to nedám. Musíme pryč.“ Podíval se na mě a v jeho očích jsem viděla stejnou zlomenost. „Vím,“ zašeptal.
Následovalo peklo prodeje. Každý potenciální kupec, který přišel na prohlídku, se dříve či později zeptal: „A co soused?“ Robert, jako na potvoru, vždycky zrovna pracoval. Prohlídky končily buď znechuceným odchodem zájemců, nebo dotazy na slevu.
Nakonec jsme dům prodali. Pod cenou. Hodně pod cenou. Částka, kterou jsme dostali, sotva pokryla zbývající hypotéku. Naše pětileté úsilí, naše sny, naše investice, všechno přišlo vniveč.
Nyní bydlíme v paneláku. V malém bytě s výhledem na parkoviště. Není to ideální. Sousedy slyšíme přes zdi, záchod splachuje celá stoupačka. Ale víte co? Je tu klid. Relativní klid. Už se nebudím se zvukem flexy v uších. Už se nebojím otevřít okno.
Někdy, když nemůžu spát, přemýšlím o Robertovi. O tom, jestli věděl, co nám dělá. O tom, jestli mu to bylo jedno. A o tom, jak snadné je zničit někomu život, jen tím, že se chováte jako bezohledné prase.
Cena za klid byla vysoká. Přišli jsme o dům, o peníze, o kus sebe sama. Ale aspoň jsme si zachránili to nejdůležitější – jeden druhého a zdravý rozum.
Někdy musíte prohrát bitvu, abyste vyhráli válku. I když ta porážka bolí.
