Článek
Podle něj jsem měla volnější režim, protože jsem pracovala z domova. Podle mě jsem pracovala z domova, vařila, prala, řešila školu, lékaře, účty a jeho matce připomínala termíny kontrol, protože Pavel na to „neměl hlavu“.
Dlouho jsem to nepočítala. V rodině se přece nemá všechno měřit, říkala jsem si. Jenže on neměřil taky nic, hlavně proto, že by mu to nevyšlo. Když dcera zapomněla úbor, volala učitelka mně. Když došla sůl do myčky, věděl to dřez, ne Pavel. Když jeho máma potřebovala přepsat recept, psala mně, protože syn byl v práci a snacha to stejně zařídí. A když se večer posadil k televizi, zeptal se mě, proč jsem tak podrážděná.
Nejhorší to bylo na oslavě jeho narozenin. Přijeli kamarádi, jeho sestra s mužem, tchyně a pár lidí z práce. Dělala jsem řízky, salát, dort, uklízela jsem dva dny po večerech a v den oslavy jsem si ani nestihla umýt vlasy tak, jak jsem chtěla. Pavel se po třetím pivu začal smát, že jsem nervózní, protože hostitelka roku zase nestíhá. Pak dodal: „Ale jinak doma prej maká víc než já.“ Řekl to lehce, jako vtip. Lidé u stolu se usmáli, někdo koukal do talíře, jeho sestra rychle začala nabízet okurky.
Stála jsem u linky s miskou salátu a cítila, jak mi dochází síla. Nechtěla jsem mu před všemi vynadat. Jednak by to dopadlo tak, že já jsem ta, která kazí oslavu, a jednak jsem už byla moc unavená na scénu. Položila jsem misku na stůl a řekla jen, že salát je v lednici, kdyby došel. Pavel si možná všiml tónu, možná ne. Večer šel spát spokojený. Já jsem ještě hodinu myla sklenice a zabalila zbytky pro jeho mámu.
Druhý den jsem si vzala sešit a začala psát. Ne jako důkaz pro soud, spíš pro sebe. Pondělí: obědy, prášek do školy, faktura za plyn, tchyně recept, nákup, pračka, práce čtyři hodiny po obědě a večer dvě. Úterý: třídní schůzky, reklamace bot, oběd, práce, vyzvednutí léků. Po třech dnech jsem měla popsané dvě stránky. Ve čtvrtek večer jsem Pavlovi řekla, že příští týden odjíždím na pět dní ke kamarádce do lázní, protože mi nabídla volné místo po sestře.
Nejdřív se zasmál. Pak se zeptal, co bude s dětmi. Na to jsem čekala. Řekla jsem, že děti mají otce a že mu všechno napíšu. Vytvořila jsem mu obyčejný seznam, žádné chytáky. Kdy má dcera trénink, kdy syn logopedii, co se platí do školy, kde jsou kartičky pojištěnce, co potřebuje jeho máma. Pavel si seznam vzal a řekl, že to snad nějak zvládne. To „snad“ mě pobavilo víc, než by mělo, ale nic jsem nekomentovala.
V lázních jsem nebyla klidná. První den jsem měla ruku pořád u telefonu. Pavel volal třikrát. Kde jsou náhradní ručníky, jestli syn opravdu nesmí na logopedii sám, co znamená „podepsat test“. Odpověděla jsem jen na věci, které se týkaly bezpečí dětí. Na zbytek jsem mu napsala, že to má v seznamu. Druhý den volala tchyně, že Pavel neví, jak objednat recept. Řekla jsem jí, že Pavel je dospělý a číslo na ordinaci má v telefonu. Tchyně se odmlčela a pak řekla, že dřív jsem to vždycky zařídila. Ano. Přesně o to šlo.
Když jsem se vrátila, byt nebyl zničený. Nebyla to katastrofa, ze které bych mohla udělat vítěznou řeč. Jen byla na stole hromada papírů, v koši přetékaly obaly a dcera měla místo čistého úboru moje staré tričko. Pavel vypadal unaveně. Ne zlomeně, jen překvapeně. Večer jsme seděli v kuchyni a on řekl, že jsem mu mohla říct, kolik toho je. Ukázala jsem mu sešit. Listoval v něm pomalu a u některých řádků se ptal, proč jsem to nedala jemu. Odpověděla jsem, že kdykoliv jsem to zkusila, řekl, že si to doma nějak poskládám.
Neomluvil se hned. Nejdřív vysvětloval, že v práci má tlak, že domov bere jako místo, kde vypne, a že to nemyslel zle. To poslední jsem slyšela v manželství mockrát. Řekla jsem mu, že já doma taky bydlím, nejen sloužím. Nebyla to hezká věta, ale byla moje. Pak jsme si sedli k papíru a rozdělili věci, které nejsou vidět. Ne velké sobotní úklidy pro pocit hrdinství, ale malé povinnosti, které drží týden pohromadě. Logopedie, nákup, účty, jeho máma.
Od té doby to není dokonalé. Pavel občas zapomene a já občas zase sklouznu k tomu, že to radši udělám sama. Rozdíl je v tom, že už to není tichá samozřejmost. Když se mě někdo na návštěvě zeptá, jak to všechno stíhám, Pavel většinou odpoví dřív než já. Řekne, že nestíhám všechno sama. Poprvé to řekl trochu neohrabaně, jako by se učil cizí větu. Mně to stačilo. Některé změny nezačnou omluvou, ale tím, že si člověk konečně všimne plného koše.
