Článek
Matějovi bylo čtrnáct a s penězi jsme u něj nikdy nemuseli řešit nic zásadního. Každou neděli dostával dvě stovky kapesného a kromě toho jsme mu samozřejmě platili věci, které potřeboval. Školní obědy, tramvajenku, fotbal, oblečení nebo výlety.
Nebyl zrovna spořivý. Když šel s kamarády ven, klidně utratil stovku za pití a něco k jídlu. Jindy si ale tři týdny nekoupil skoro nic, protože šetřil na hru nebo nová sluchátka.
Hlavně po nás nikdy nechtěl peníze navíc.
Proto mě překvapilo, když za mnou jedno úterý večer přišel do kuchyně.
„Mami, nemohla bys mi dát kapesné dopředu?“
„Vždyť jsi ho dostal v neděli.“
„Já vím.“
„A už nic nemáš?“
Pokrčil rameny.
„Potřebuju něco koupit.“
„Co?“
„Prostě něco.“
Nelíbilo se mi to, ale dala jsem mu stovku. Byla jsem přesvědčená, že mi za dva dny ukáže nějakou hloupost, kterou si objednal přes internet.
Neukázal.
Další neděli dostal normálně dvě stovky a ve středu přišel znovu.
Tentokrát chtěl dvě stě.
„Matěji, co s těmi penězi děláš?“
„Nic.“
„Tak kam mizí?“
„Utrácím je.“
„Za co?“
Začal být podrážděný.
„To je snad moje kapesné.“
V tom měl pravdu.
S Petrem jsme mu kapesné dávali právě proto, aby nemusel vysvětlovat každou limonádu nebo balíček žvýkaček. Když utratí všechno první den a potom šest dní nic nemá, je to koneckonců také způsob, jak se naučit hospodařit.
Jenže během následujících tří týdnů si Matěj řekl o peníze ještě několikrát.
Jednou o padesát korun, podruhé o stovku.
Potom přišel s tím, jestli bych mu neposlala tři stovky na účet.
„To už ne.“
„Proč?“
„Protože jsi za měsíc dostal skoro dvojnásobek normálního kapesného.“
„Tak mi to strhni příště.“
„Nejdřív mi řekni, za co to je.“
Neřekl.
Odešel do pokoje a téměř celý večer se mnou nemluvil.
Začala jsem být nervózní.
Nejdřív mě napadly obyčejné věci. Fast food, sladkosti, energy drinky nebo nějaká hra v telefonu.
Pak mě napadly věci méně příjemné.
Ve škole měli samozřejmě děti, které kouřily. Matěj chodil také na hřiště se staršími kluky a já jsem si uvědomila, že vlastně vůbec nevím, co dělá každé odpoledne od chvíle, kdy skončí vyučování, do chvíle, kdy přijde domů.
Petr se tomu nejdřív smál.
„Kdyby kouřil, cítila bys to.“
„Nemusí kouřit.“
„Tak co podle tebe kupuje?“
„Nevím. Právě proto se ptám.“
Petr si myslel, že zbytečně panikařím.
Podle něj Matěj prostě zjistil, že dvě stovky týdně nejsou ve čtrnácti žádné velké peníze.
„Dejme mu tři stovky a máme klid.“
„O tu stovku mi nejde.“
„Tak o co?“
„Že nám lže.“
To byl ten problém.
Kdyby řekl, že každý den utratí osmdesát korun za pití a bagetu, asi bych mu přednášku udělala, ale věděla bych, na čem jsem.
Místo toho se pokaždé zatvářil, jako bych se ptala na něco, do čeho mi nic není.
Jednou jsem udělala něco, co se mi dodnes moc nelíbí.
Když byl ve sprše, otevřela jsem jeho peněženku.
Byla skoro prázdná.
Měl tam jednu dvacetikorunu, několik účtenek a kartičku do knihovny.
Nic dalšího.
Telefon jsem mu kontrolovat nechtěla. To už pro mě byla hranice, kterou jsem překročit nechtěla.
O pár dní později mi ale přišla notifikace z banky.
Matěj měl dětský účet a já jako rodič viděla jeho pohyby. Normálně jsem se na ně prakticky nedívala.
Tentokrát ano.
Za poslední měsíc tam bylo překvapivě hodně plateb.
Školní bufet.
Pekárna kousek od školy.
Supermarket.
Znovu bufet.
Částky kolem šedesáti až sto dvaceti korun.
Někdy dvě platby během jednoho dne.
Když přišel domů, čekala jsem na něj.
„Kupuješ si každý den jídlo?“
Sundal si bundu.
„Někdy.“
„Máš zaplacené obědy.“
„Já vím.“
„Tak proč utratíš za jídlo dalších sto korun denně?“
„Protože mám hlad.“
To byla evidentní lež.
Matěj občas ani nedojedl večeři a odmalička jedl spíš málo.
„Matěji.“
„Co?“
„Nedělej ze mě blbce.“
Naštval se.
Řekl mi, že ostatní rodiče dětem nekontrolují účet a že jestli mu nevěřím, nemusím mu dávat žádné kapesné.
„Možná ti ho chvíli dávat nebudu.“
„Tak nedávej.“
Práskl dveřmi.
Petr tentokrát neříkal, že přeháním.
Večer za ním šel, ale ani jemu Matěj nic neřekl.
O několik dní později přišel další problém.
Škola vybírala šest set korun na jednodenní výlet. Peníze jsem Matějovi dala v hotovosti, protože je měli druhý den předat třídní učitelce.
Večer jsem se zeptala, jestli je odevzdal.
„Jo.“
Tím pro mě věc skončila.
Jenže za tři dny mi přišel e-mail od školy s připomínkou, že platbu stále nemáme uhrazenou.
Čekala jsem na Matěje v kuchyni.
„Kde je těch šest set?“
Nejdřív tvrdil, že je ve škole zapomněli zapsat.
Pak že je možná pořád má v batohu.
Nakonec přiznal, že už je nemá.
To už jsem se opravdu rozčílila.
„Takže ty mi vezmeš peníze na výlet a utratíš je?“
„Já ti je vrátím.“
„Z čeho?“
Mlčel.
„Za co jsi je utratil?“
„Nech mě.“
„Ne, Matěji. Teď už mě nenechávat nebudeš.“
Poprvé jsem si skutečně myslela, že máme problém.
Nešlo už o kapesné.
Vzal peníze, které dostal na konkrétní věc, a lhal nám, že je odevzdal.
Výlet jsem znovu zaplatila převodem přímo škole a řekla mu, že kapesné zatím nedostane.
Dva dny se mnou skoro nemluvil.
Pak přišly třídní schůzky.
Šla jsem tam hlavně kvůli matematice. Matějovi se zhoršila známka a já chtěla vědět, jestli má něco dohánět.
Když jsme probraly školu, třídní učitelka se mě zeptala ještě na jednu věc.
„Je u vás doma všechno v pořádku?“
Okamžitě jsem zpozorněla.
„Ano. Proč?“
Řekla mi, že Matěj je poslední dobou nervóznější a několikrát se kvůli něčemu pohádal se spolužáky.
„Kvůli čemu?“
Chvíli váhala.
Pak zmínila Tomáše.
To jméno jsem znala. Byl to kluk z Matějovy třídy, párkrát u nás doma hrál na počítači. Tichý, hubený kluk, kterého jsem si vlastně skoro nepamatovala.
„Má nějaký problém?“
„Tomáš má trochu složitější situaci doma.“
Učitelka evidentně nechtěla mluvit o cizí rodině.
Najednou mě něco napadlo.
„Nevíte náhodou, proč Matěj poslední dobou utrácí ve škole tolik peněz?“
Podívala se na mě.
A hned jsem věděla, že ví.
„On vám to neřekl?“
„Ne.“
Nakonec mi vysvětlila, že Tomáš už několik týdnů nechodí na obědy.
Neměl zaplacenou školní jídelnu.
Škola už kvůli tomu kontaktovala jeho matku, ale situace se zatím nepodařila úplně vyřešit.
Matěj si toho všiml dřív než většina dospělých.
Nejdřív se s Tomášem dělil o svůj oběd.
Jenže jednoho dne si toho všimli další kluci. Začali se Tomáše ptát, proč nemá vlastní jídlo a jestli u nich doma nemají ani na obědy.
Tomáš další den do jídelny vůbec nešel.
Od té doby s ním Matěj chodil během přestávky do bufetu nebo po škole do obchodu.
Kupoval jídlo oběma.
„A těch šest set?“ zeptala jsem se.
To učitelka nevěděla.
Cestou domů jsem měla vztek a zároveň jsem se za část svého předchozího vzteku styděla.
Matěj skutečně lhal.
Skutečně utratil peníze, které nebyly jeho.
Jen důvod byl úplně jiný, než jsem čekala.
Seděl doma u počítače.
„Byla jsem na třídních schůzkách.“
Ztuhl.
„Ona ti to řekla?“
„Řekla.“
„Super.“
„Matěji, proč jsi nám nic neřekl?“
„Protože přesně tohle jsem nechtěl.“
„Co přesně?“
„Že se to začne řešit.“
To mě skoro rozesmálo.
„Ty jsi utratil šest set korun na školní výlet a několik týdnů mi lžeš. Samozřejmě se to bude řešit.“
„Tomáš nechce.“
„Tohle není jen Tomášova věc.“
„Je.“
Řekla jsem mu, že pokud jeho spolužák nemá na obědy, musí o tom vědět škola a dospělí.
„Škola to ví.“
„A jeho máma?“
„Taky.“
„Tak proč to platíš ty?“
Matěj se chvíli díval do země.
„Protože než to vyřeší, tak má taky hlad.“
Pak mi vysvětlil, že Tomášova máma přišla o práci. Byla sama se dvěma dětmi a poslední měsíce prý měli problémy.
Tomáš se za to strašně styděl.
„Když mu někdo něco nabídne před ostatními, nevezme si to.“
„Ale od tebe ano?“
„Protože já z toho nedělám charitu.“
Ta věta mě zarazila.
Zeptala jsem se na šest set korun.
Matěj nejdřív mlčel.
Potom přiznal, že z nich část utratil za jídlo a zbytek dal Tomášovi.
To už se mi nelíbilo ani po tom všem, co jsem věděla.
„Tohle jsi udělat neměl.“
„Já vím.“
„Ne, myslím, že nevíš. Pomáhat někomu neznamená, že můžeš vzít peníze, které jsem ti dala na něco jiného.“
„On je potřeboval.“
„A proto jsi mi mohl říct, že je potřebuje.“
„A co bys udělala?“
„Pomohla bych.“
Matěj se na mě podíval.
„A zavolala bys jeho mámě.“
Mlčela jsem.
Protože přesně to bych udělala.
„A ona by to Tomášovi zakázala,“ pokračoval. „A pak by zase nejedl.“
V tu chvíli jsme se poprvé nehádali o peníze.
Hádali jsme se o to, jestli měl právo rozhodnout, jak nejlépe pomoci někomu jinému.
Já tvrdila, že je dítě a nemůže takovou věc řešit sám.
On tvrdil, že právě dospělí ji několik týdnů sami nevyřešili.
Ani jeden jsme toho večera toho druhého nepřesvědčili.
S Petrem jsme se rozhodli, že Tomášově matce sami volat nebudeme.
Zavolala jsem ale třídní.
Řekla mi, že škola už situaci řeší. Existovala možnost zaplatit obědy přes program, který pomáhal rodinám v podobné situaci. Bylo však potřeba vyřídit souhlas a několik dalších věcí.
„A jak dlouho to bude trvat?“
„Snad pár dní.“
Najednou jsem trochu chápala Matějovu větu o dospělých.
Kapesné jsem mu ale hned nevrátila.
Vadilo mi, že použil peníze na výlet a lhal.
Řekla jsem mu, že pomoc Tomášovi na tom nic nemění.
Byl kvůli tomu naštvaný.
„Takže mě trestáš za to, že jsem mu koupil jídlo.“
„Ne. Trestám tě za to, že jsi mi lhal a vzal peníze, které nebyly na jídlo.“
„To je to samý.“
„Není.“
Tři dny jsme spolu mluvili skoro jen o běžných věcech.
Pak jsem mu v neděli zase položila dvě stovky na stůl.
Podíval se na ně.
„Tak už mám zase kapesné?“
„Ano.“
„A můžu si s ním dělat, co chci?“
Chvíli jsem přemýšlela.
„Se svým ano.“
Kývl.
To byla asi jediná dohoda, ke které jsme se dokázali dostat.
Asi po týdnu jsem se zeptala, jak je na tom Tomáš.
„Normálně.“
„Chodí na obědy?“
„Jo.“
„Takže se to vyřešilo?“
„Jo.“
Víc mi neřekl.
Později mi třídní potvrdila, že jeho obědy už jsou zaplacené.
Tomášova máma mi nikdy nevolala a já jsem jí také nevolala.
Ani dnes nevím, jestli ví přesně, kolik peněz za jejího syna Matěj utratil.
Těch šest set na výlet mi Matěj postupně vrátil. Ne proto, že bych těch pár stovek potřebovala, ale trvala jsem na tom.
Každý týden mi ze svého kapesného dal padesát korun.
První týden je položil na kuchyňskou linku bez jediného slova.
Druhý také.
Po několika týdnech přinesl poslední padesátikorunu.
„Tak jsme vyrovnaní,“ řekl.
„Jsme.“
Pak si vzal batoh a šel ven.
Od té doby jeho účet občas otevřu, ale už ne tak často jako předtím. A když tam vidím platbu v pekárně nebo školním bufetu, někdy mě napadne, jestli koupil něco sobě, nebo někomu jinému.
Už se ho na to většinou neptám.
Pořád si myslím, že neměl právo lhát a utratit peníze na výlet.
Zároveň ale vím, že kdyby za mnou tehdy přišel a všechno mi řekl, pravděpodobně bych začala telefonovat, zjišťovat a zařizovat. Udělala bych přesně to, čeho se bál.
Tomáš už dnes chodí normálně na obědy a kluci se pořád kamarádí.
A Matěj má v peněžence většinou stejně málo peněz jako předtím.
Jen už mě to neděsí tolik jako tehdy.
