Článek
Richard byl vždycky muž činu. Když se nám rozbilo auto, koupil nové. Když jsem byla smutná, zaplatil dovolenou. Jeho jazykem lásky byly peníze a zajištění. Na začátku našeho vztahu, kdy jsme počítali každou korunu, mi jeho snaha dopřát mi „to nejlepší“ imponovala. Cítila jsem se opečovávaná. Jenže roky plynuly, jeho firma rostla a propast mezi námi se zvětšovala. Z Richarda se stal dokonalý manažer našeho života, ale přestal být mým parťákem. Poslední rok jsem se cítila osamělá i v místnosti plné lidí. Toužila jsem po něčem opravdovém. Po doteku, po hlíně za nehty, po společném tichu v přírodě. Měsíce jsem mu nenápadně podsouvala leták na víkendový kurz keramiky na Šumavě. Nebylo to drahé, bylo to obyčejné. „Jen my dva, víno a hrnčířský kruh,“ říkala jsem mu zasněně u snídaně. Přikyvoval. Myslela jsem, že mě vnímá.
Večer našeho výročí byl dokonalý jako z katalogu. Richard měl na sobě oblek šitý na míru, číšník doléval archivní víno. „Mám pro tebe něco speciálního, Evi,“ řekl a oči mu zářily upřímnou radostí. „Zasloužíš si to. Za to, jak reprezentuješ naši rodinu.“ Posunul ke mně tmavomodrou krabičku. Srdce se mi sevřelo. Nebyl to poukaz na víkend. Krabička byla těžká, tvrdá. Otevřela jsem ji. Uvnitř se na černém saténu leskl masivní diamantový náhrdelník. Byl úchvatný. Byl drahý. A byl naprosto, ale naprosto neosobní. Byl to šperk pro ženu, která chodí na plesy, která se vyžívá v obdivných pohledech ostatních. Ne pro ženu, která chce chodit v teplákách po lese a tvořit rukama.
„Je… nádherný, Richarde,“ vydechla jsem. Musela jsem. Cokoliv jiného by v tu chvíli bylo kruté. „Věděl jsem, že se ti bude líbit,“ rozzářil se a spokojeně se opřel. „Konzultoval jsem to s asistentkou, říkala, že tohle je teď vrchol elegance.“ V tu chvíli to ve mně prasklo. On se nezeptal mě. On se nepodíval na ten leták, který ležel týdny na nočním stolku. On se zeptal své asistentky, co se dává manželkám generálních ředitelů. Nechal mi ten náhrdelník zapnout kolem krku. Studený kov se mi dotkl kůže a já měla pocit, že mi někdo právě nasadil obojek. Luxusní, diamantový obojek, který všem ukazuje, komu patřím, ale který mě zároveň dusí.
Zbytek večeře jsem se usmívala. Hrála jsem tu roli, za kterou jsem byla tím šperkem odměněna. Roli reprezentativní manželky. Ale uvnitř jsem plakala nad ztrátou iluze, že mě můj muž zná. Že ví, kdo je ta žena, která vedle něj každou noc usíná. Nechtěl mi ublížit. Naopak, chtěl mě potěšit tím nejlepším, co zná on. Ale v tom je ta tragédie. Jeho definice „nejlepšího“ se s tou mou naprosto minula. On vidí hodnotu v karátech, já v prožitcích.
Když jsme přišli domů, sundala jsem náhrdelník před zrcadlem. Na krku mi po něm zůstalo zarudlé místo, otlak od té tíhy. Uložila jsem ho do sejfu, vedle dalších drahých věcí, které nosím jen z povinnosti. Richard už spal, spokojený sám se sebou, přesvědčený, jak skvělý večer připravil. Dívala jsem se na něj a necítila jsem nenávist, jen hluboký smutek a soucit s námi oběma. Žijeme v jedné domácnosti, ale každý na jiné planetě. Ten náhrdelník je krásný, ale nezahřeje mě. Je to jen studený kámen. Rozhodla jsem se. Na ten kurz keramiky pojedu sama. A ten šperk? Budu ho nosit na firemní večírky jako brnění. Ale už nikdy nebudu čekat, že Richard pochopí, co skutečně chci. To si musím dát sama. Je to smutné poznání po dvaceti letech, ale lepší než čekat na zázrak, který nepřijde.
