Článek
Cítila jsem to dřív, než se ozval ten tupý zvuk kovové mřížky. Náraz do levé paty. Ostrá bolest mi okamžitě vystřelila až do lýtka, přesně do místa, kde se mi už od rána ozývala stará odřenina z bot.
Byl pátek, půl páté odpoledne. Zářivky v hypermarketu bzučely s tou neúprosnou, vysávající frekvencí a vzduchem se nesla těžká vůně zlevněného pečiva smíchaná s dezinfekcí na podlahy. Chtěla jsem jen koupit večeři, láhev vína a zmizet domů.
Zastavila jsem se a ohlédla. Za mnou stál muž v prošívané bundě. Vozík držel jen jednou rukou, zatímco druhou nepřítomně roloval obrazovku na svém telefonu.
„Pardon,“ zamumlal, ale znělo to spíš jako odkašlání. Ani nezvedl oči od displeje.
Zhluboka jsem se nadechla. Neřekla jsem nic. Posunula jsem se blíž k regálu s těstovinami a nechala ho projet.
Proč to vlastně děláme? Proč se v momentě, kdy projdeme automatickými dveřmi obchodu, z dospělých, svéprávných lidí stává anonymní masa bez špetky ohleduplnosti? Jako by ten plechový vozík fungoval jako nějaký kouzelný štít, za kterým přestávají platit základní pravidla společenského chování.
Dětské hřiště mezi jogurty
Pokračovala jsem do uličky s mléčnými výrobky. U chladicího boxu stálo několik lidí. Nikdo z nich nevypadal, že by měl v plánu v dohledné době odejít. Je to fascinující fenomén. Lidé dokážou celou věčnost zírat na dvacet druhů bílého jogurtu s výrazem, jako by luštili egyptské hieroglyfy, a absolutně nevnímají, že blokují celou šířku cesty.
Zastavila jsem svůj vozík na okraji a čekala.
Přímo přede mnou stála mladá maminka v drahém vlněném kabátu. Do chladicího pultu se nenakláněla sama. Ve vozíku, přesně v té velké přihrádce, kam si za normálních okolností skládáme jablka, pečivo nebo sýry, stálo zhruba tříleté dítě.
Nebylo usazené v tom malém plastovém sedátku, které je k tomu určené. Stálo přímo uvnitř. Na nohou mělo těžké, podzimní boty. Na okrajích podrážek byly zaschlé kusy bláta a jakéhosi tmavého listí z ulice. Chlapeček přešlapoval z nohy na nohu, zatímco mu matka podávala různé druhy Pribináčků, aby si vybral.
Sledovala jsem, jak se kousek bláta odloupl z jeho levé boty a propadl mřížkou vozíku přímo na dno.
Udělalo se mi fyzicky nevolno. Nešlo o přehnanou hygienickou úzkost. Šlo o ten obyčejný, selský princip. Do těch samých vozíků za hodinu někdo jiný – možná já, možná nějaký starý pán – položí svůj nákup. Položí si tam volné rohlíky v tenkém papírovém sáčku. Položí si tam zeleninu.
„Nezlobte se,“ slyšela jsem vlastní hlas, dřív než jsem si to stačila rozmyslet. Zněl klidně, ale cítila jsem, jak se mi zrychluje tep. „Mohla byste ho z toho vozíku vyndat? Má boty od bláta. Lidi si tam dávají jídlo.“
Žena se pomalu narovnala. Zavřela chladicí box a podívala se na mě. Její pohled připomínal rentgen, kterým zjišťovala, jestli jsem vůbec hodna její odpovědi.
„Vždyť je to jen dítě,“ řekla tónem, jako by vysvětlovala idiotovi, že voda je mokrá. „Přece ho nenechám ťapat po té špinavé zemi, ještě by něco chytil.“
Ta absurdita mě zasáhla plnou silou. Její dítě nesmí na špinavou zem, ale špína z jeho bot v prostoru pro potraviny je naprosto v pořádku.
„Ale ten vozík není kočárek,“ zkusila jsem to znovu, ačkoli mi instinkt napovídal, že je to zbytečné. „Je to na potraviny.“
„Starala byste se laskavě o sebe?“ odsekla, popadla madlo a prudce s vozíkem cukla. Chlapeček uvnitř zavrávoral a chytil se okraje. Matka do mě schválně drcnula bokem svého košíku, když mě míjela.
Zůstala jsem tam stát, ruce zaťaté do studeného plastu svého vlastního madla. Byla jsem naštvaná. Nejen na ni, ale hlavně na sebe, že jsem se vůbec ozvala a nechala si zkazit den.
Centimetry osobního prostoru
Nákup jsem dokončila v jakémsi polootupělém stavu. Hodila jsem do košíku to nejnutnější, myšlenkami už jsem byla dávno doma. Zamířila jsem k pokladnám.
Fronta se táhla až k regálům s kávou. Postavila jsem se na konec, opřela se o vozík a zavřela oči. Chtěla jsem si dopřát alespoň minutu mentálního úniku.
Za mými zády to zachrastilo. Těžký dech a následně jemné strčení košíku do mých zad. Zase.
Otevřela jsem oči a podívala se za sebe. Stála tam starší paní s úhlednou trvalou. Vozík měla narvaný k prasknutí. Byla na mě nalepená tak blízko, že jsem cítila její těžký květinový parfém.
Posunula jsem se o půl metru dopředu, abych si vytvořila prostor. Během dvou vteřin následoval ten samý zvuk. Kolečka pískla a její vozík narazil do mého. Ne do paty, rovnou do konstrukce.
Byl to onen podivný psychologický nátlak, který někteří lidé ve frontách aplikují. Jako by to neustálé najíždění do zad člověka před nimi mohlo nějak zázračně urychlit práci pokladní, která zrovna na druhém konci markuje pečivo.
„Paní, mohla byste si prosím nechat trochu odstup?“ zeptala jsem se, unaveně.
„Já za to nemůžu, lidi se sem cpou ze všech stran,“ ohradila se okamžitě a pohodila hlavou směrem dozadu, kde přitom nikdo nestál. Byla to čistá lež. Prostě jen nedokázala snést pomyšlení, že by mezi námi bylo třicet centimetrů volného prostoru.
O pět minut později, když už jsem vykládala nákup na pás, to udělala znovu. Její vozík mě narazil pod kolena a přimáčkl mě k plechovému pultu pokladny.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.
Všechna ta úprava chování, ta slušnost, to věčné polykání urážek a bolestí jen proto, abychom nedělali scénu. Kolikrát za den ustoupíme, abychom neprovokovali cizí bezohlednost? Kolikrát děláme, že nevidíme bláto tam, kde budeme mít jídlo?
Otočila jsem se k ní čelem. Už jsem se neusmívala, už jsem nebyla ta omluvně se tvářící žena, která jen chce v klidu nakoupit. Dlaní jsem se opřela o přední hranu jejího košíku. Studený kov mě zastudil do kůže.
Pevně jsem ho odtlačila o dobrý metr dozadu. Z očí do očí jsem se na ni podívala.
„Ne. Nepotlačíte mě. Počkáte, až zaplatím.“ Hlas se mi netřásl. Byl hluboký, tichý, ale naprosto definitivní.
Paní s trvalou ztuhla. Otevřela pusu k nějaké jedovaté replice, ale když viděla můj výraz, zase ji zavřela. Vypadala překvapeně. Nejspíš na ni léta nikdo takhle napřímo nereagoval. Lidé raději uhnou, protože je to snazší.
Zbytek nákupu proběhl v absolutní tichosti. Zaplatila jsem, vzala tašku a odešla.
Když jsem na parkovišti nakládala věci do kufru auta, ruce se mi trochu klepaly. Adrenalin dozníval. Ale cítila jsem se zvláštně lehce.
Supermarkety z nás často dělají horší verze nás samých. Otupují nás a nutí nás akceptovat chování, které bychom na ulici nebo v restauraci nikdy nestrpěli. Dovolujeme si narušovat bubliny, protože jsme jen zákazníci s číslem účtenky.
Ale zjistila jsem, že hranice si nosíme s sebou. A je jen na nás, jestli necháme cizí lidi s nákupním vozíkem, aby nám je donekonečna přejížděli.
Příště uhýbat nebudu.
