Článek
Nastoupit v červenci do odpolední tramvaje číslo 22 vyžaduje specifický druh odvahy. Dveře se otevřou a místo čerstvého vzduchu vás do tváře udeří neviditelná, ale o to hutnější zeď. Je to směsice vydýchaného kyslíku, rozehřáté koženky, prachu a především – lidí. Těch lidí, se kterými sdílíte prostor o velikosti několika metrů čtverečních, a se kterými vás spojuje jen to, že se potřebujete dostat z bodu A do bodu B.
Dlouho jsem si myslela, že jsem prostě jen přecitlivělá. Že mám nos jako lovecký pes a věci, které ostatní s klidem přejdou, já vnímám stokrát intenzivněji. Můj přítel Marek mi to ostatně říká neustále.
„Zase to moc řešíš, Kláro,“ prohodil včera večer, když jsem si mu stěžovala na ranní cestu autobusem. „Je léto. Lidi se potí. To je přece úplně normální biologie, neuděláš s tím nic.“
Má pravdu, lidi se potí. Biologie funguje spolehlivě. Ale tohle přece už dávno není o biologii. Je to o základním respektu k lidem okolo sebe.
Víte, ono to není o bezdomovcích. U těch tak nějak podvědomě čekáte, že život na ulici si vybírá svou krutou daň, a ačkoliv je to nepříjemné, cítíte spíše lítost než vztek. To, co mě ničí, je úplně jiná kategorie cestujících. Jsou to lidé, kteří mají doma tekoucí vodu, mýdlo a pračku, ale z nějakého záhadného důvodu se rozhodli tyto vynálezy bojkotovat.
Anatomie ranního dusna
Je úterý, osm hodin ráno. Stojím na zastávce a už z dálky vidím, jak se blíží přeplněná stošestatřicítka. Nastupuji zadními dveřmi a okamžitě cítím, že to dneska bude boj. Autobus je plný, klimatizace samozřejmě buď nefunguje, nebo ji řidič z jakéhosi zvráceného přesvědčení nezapnul. Okénka jsou sice otevřená, ale dovnitř proudí jen horký vzduch z ulice smíchaný s výfukovými plyny.
Najdu si místečko u tyče, chytnu se a snažím se zabrat co nejméně prostoru. A pak se to stane.
Na další zastávce přistoupí muž. Není mu víc než čtyřicet. Má na sobě nažehlenou košili, tmavé kalhoty a v ruce drží drahou koženou brašnu. Na první pohled manažer nebo úředník na cestě do kanceláře. Postaví se přesně přede mě, chytne se horní tyče, a jak zvedne ruku, uvolní se oblak.
Není to čerstvý pot z toho, že by dobíhal na zastávku. Je to ten těžký, zažraný zápach, který vzniká, když si vezmete košili ze včerejška, kterou jste nechali přes noc přehozenou přes židli. Je to pach staré cibule, nervozity a levného deodorantu, který měl celou tu katastrofu zamaskovat, ale místo toho vytvořil toxickou chemickou zbraň.
Zadržím dech. Doslova. Počítám vteřiny a snažím se nadechovat jen velmi mělce, ústy, a foukat vzduch směrem dolů.
Proč to ti lidé necítí? Je to nějaká forma čichové slepoty? Nebo je jim to prostě jedno? Mozek mi jede na plné obrátky, zatímco žaludek se mi začíná nepříjemně svírat. Ten muž stojí tak blízko, že když autobus cukne, cítím teplo jeho těla. A s každým jeho výdechem se ten oblak kolem mě zahušťuje.
Snažím se odtáhnout. Posunu ruku na tyči níž a udělám půlkrok dozadu. Narazím do paní s nákupní taškou.
„Dávejte pozor, slečno,“ zasyčí na mě a propíchne mě pohledem.
„Omlouvám se, je tu málo místa,“ zamumlám a vrátím se do své původní, stísněné pozice. Zase přímo do zóny dopadu toho manažera.
Otočím hlavu k oknu. Zavřu oči. Snažím se myslet na něco jiného. Na moře. Na čisté vyprané prádlo. Na borovicový les po dešti. Ale realita v podobě kyselého odéru se mi neúprosně cpe do nosních dírek.
Znáte ten pocit, když je vám něco tak nepříjemné, že se vám z toho začne dělat fyzicky špatně? Nejdřív se vám zrychlí tep. Pak se vám orosí čelo studeným potem. A nakonec se dostaví ten těžký kámen v žaludku.
V tu chvíli si uvědomím absurditu celé situace. Trpím tu jako zvíře, chce se mi zvracet, a přitom by stačilo jediné – ozvat se. Říct něco. Ale co? Co přesně se dá v takové chvíli říct, aby z toho nebyla scéna pro celý autobus?
Představuji si, jak mu klepu na rameno a říkám: „Nezlobte se, ale hrozně páchnete. Mohl byste si stoupnout jinam?“
Ta představa je tak děsivá, že se o to raději ani nepokusím. Zvedl by se křik. Lidé by se po mně dívali, jako bych já byla ta narušená, ta arogantní princezna, které nevoní obyčejný pracující lid. Máme to v sobě tak hluboko zakořeněné. Nevyčnívat. Nedělat problémy. Raději trpět v tichosti, než způsobit společenské faux pas.
Smrdět na veřejnosti je totiž u nás bráno jako takový drobný, tolerovaný prohřešek. Ale upozornit na to? To je to nejhrubší narušení slušných mravů.
Autobus prudce zabrzdí před přechodem pro chodce. Muž s koženou brašnou ztratí balanc a celou vahou na mě upadne. Jeho ruka, kterou se drží horní tyče, mi přistane přímo před obličejem. Ten pach je teď tak koncentrovaný, že se mi zvedne žaludek. Je to reflex. Nejde to zastavit.
Cítím, jak blednu. Oči mi začínají slzet.
„Můžete prosím trochu uhnout?“ vyhrknu. Hlas se mi třese, není to asertivní žádost, je to zoufalé pípnutí.
Muž se na mě podívá svrchu. Má prázdný, lehce podrážděný výraz někoho, kdo už ráno řešil pět e-mailů a moje existence je pro něj jen další položka v seznamu otravností.
„A kam asi, pani? Vždyť to vidíte,“ odpoví otráveně a vůbec se nesnaží změnit pozici. Jeho ruka zůstává nahoře, podpaží namířené přesně mým směrem.
V tu chvíli se ve mně něco zlomí. Není to vztek, je to naprostá rezignace smíchaná s pudem sebezáchovy. Uvědomím si, že už to nevydržím ani o vteřinu déle.
Zastávka. Dveře se otevírají. Zazní ten známý zvuk varovného pípání.
„S dovolením,“ řeknu, nebo spíš zachrčím, a začnu se prodírat ven. Loktům se nevyhýbám. Je mi jedno, jestli na někoho šlápnu. Musím prostě pryč.
Vypadnu na chodník. Jsem o tři zastávky dřív, než jsem potřebovala. Skloním se, opřu se rukama o kolena a zhluboka, opravdu zhluboka nasaji vzduch. Smrdí asfaltem, prachem a naftou, ale v tu chvíli mi to připadá jako ten nejčistší horský vánek. Trvá dobré dvě minuty, než se mi přestane točit hlava a můj žaludek se vrátí na své obvyklé místo.
Hranice, které si necháme překračovat
Zbylé tři zastávky dojdu pěšky. Jdu rychlým krokem, snažím se setřást ten pocit špíny, který na mně ulpěl. Přemýšlím o tom, co se právě stalo. O tom muži, o lidech v autobuse, o sobě.
Proč máme pocit, že náš osobní prostor končí jen u fyzického dotyku? Když vám někdo v MHD sáhne na nohu nebo se na vás lepí, ohradíte se. Je to jasné porušení hranic. Ale pach? Pach vniká do vašeho těla s každým nádechem. Je to mnohem intimnější, invazivnější narušení, a přesto ho mlčky tolerujeme.
V práci si udělám velký hrnek kávy. Sednu si za stůl a povídám to kolegyni Lence.
„To znám,“ přikyvuje Lenka a míchá si lžičkou v šálku. „Já včera jela s pánem, ze kterého táhl alkohol a nemyté nohy tak, že jsem musela vystoupit taky. Ale přece mu nic neřeknu. Co když na mě začne řvát?“
A jsme u toho. Bojíme se. Bojíme se konfrontace, protože společnost nám neustále říká, že musíme být tolerantní. Ale kde končí tolerance a začíná obyčejné sebemrskačství?
Uvědomila jsem si jednu věc. Dýchat čistý vzduch není privilegium, je to základní právo. A to, že po lidech chceme, aby dodržovali základní hygienické návyky, není projev arogance nebo namyšlenosti. Je to požadavek na vzájemný respekt.
Když se ráno osprchujete a vezmete si čisté oblečení, neděláte to jen pro sebe. Děláte to i pro lidi, se kterými ten den přijdete do styku. Dáváte jim tím najevo: Vidím vás a respektuji, že sdílíme stejný prostor.
A ti, kteří to nedělají? Ti jen ukazují naprostou bezohlednost a ignoranci vůči svému okolí.
Dnes večer mě čeká cesta zpátky. A vím, že to zase nebude příjemné. Ale vím ještě jednu věc. Už nebudu trpět mlčky v koutě se zadrženým dechem a pocitem, že to musím vydržet.
Pokud někdo naruší můj prostor tím, že rezignoval na základní hygienu, už se nebudu cítit trapně já. Přestanu hrát tu hru na to, že se nic neděje. Přestanu polykat svůj diskomfort jen proto, abych zachovala jakýsi falešný společenský smír. Prostě se pohnu, odejdu, nebo, pokud to nepůjde jinak, otevřu to okno sama, ať si ten pán s koženou brašnou říká, co chce.
Přece se nebudu omlouvat za to, že chci dýchat.
