Článek
Dcera mi pořád říkala, ať ji nenutím do jídla, ať ji nelechtám, když nechce, a hlavně ať jí dávám na výběr. Mně to někdy připadalo, jako by se dospělí měli dítěte ptát i na to, jestli může pršet.
Neříkám, že jsem chtěla být přísná babička. Těšila jsem se. Nakoupila jsem jahody, upekla bábovku, povlékla jí peřinu s motýly a v obýváku připravila krabici pastelek po Tereze. Jen jsem si zároveň říkala, že jeden víkend u babičky Nele neuškodí. Trochu řádu, normální jídlo u stolu, žádné vybírání a žádné věčné domlouvání. Tak jsme přece vychovali svoje děti my.
Tereza mi nechala seznam
Tereza přijela v pátek odpoledne s taškou, plyšákem a papírem, který mi dala do ruky skoro omluvně. Bylo na něm, kdy má Nela spát, co nemá ráda k jídlu, jaký sirup bere na alergii a že se jí večer nemají pouštět strašidelné pohádky. Na konci bylo napsané: „Prosím, nenuť ji dávat pusy, když nechce.“ To mě píchlo. Vlastní babičce se přece pusa dává normálně.
Neřekla jsem nic hned. Jen jsem ten papír položila na linku a řekla, že všechno zvládnu. Tereza vypadala unaveně, jela s manželem na svatbu jeho bratra a poprvé po dlouhé době měli někde přespat bez dítěte. Objala Nelu, řekla jí, že kdykoli může zavolat, a mně ještě mezi dveřmi připomněla, že když Nela něco odmítne, nemám z toho dělat drama.
To slovo jsem neměla ráda. Drama. Jako bych byla nějaká ženská, která se hroutí kvůli rohlíku. Vychovala jsem dvě děti, chodila do práce, starala se o nemocnou mámu a nějak jsme to všichni přežili. Nela stála v předsíni s plyšovým jednorožcem pod paží a koukala střídavě na mě a na mámu. Když Tereza odešla, zeptala se mě, jestli můžeme zavolat večer. Řekla jsem, že uvidíme.
První večer byl ještě hezký
Udělala jsem krupicovou kaši a nahoru kakao do tvaru srdíčka. Nela snědla půlku a odsunula talíř. „Už nemůžu,“ řekla. Automaticky jsem jí odpověděla, že takhle málo nejedí ani ptáčci. Hned jsem si všimla, jak se zarazila. Pak si přitáhla talíř zpátky a vzala další lžíci, i když už bylo vidět, že nechce. Měla jsem z toho nejdřív dobrý pocit. Poslechla. Pak mi přišlo, že sedí nějak moc rovně.
Po večeři jsme si kreslily. Nela nakreslila dům, Terezu, sebe a nějakého velkého zeleného dinosaura. Mě ne. Zeptala jsem se, kde jsem já. Řekla, že už se nevejdu. Zasmála jsem se, ale trochu mě to zamrzelo. Vzala jsem si druhý papír a nakreslila sebe s ní na procházce. Když jsem jí obrázek ukázala, řekla: „Ty máš moc velké oči.“ Chtěla jsem odpovědět, že babičce se obrázek nekritizuje, ale polkla jsem to.
Večer v posteli si chtěla zavolat s mámou. Řekla jsem, že už je pozdě a že maminka je na svatbě. Nela se otočila ke zdi a držela jednorožce tak pevně, až mu odstávalo ucho. Sedla jsem si k ní a začala jí hladit vlasy. Ucukla. Ne prudce, jen o kousek. „Nemusíš se bát,“ řekla jsem. Ona zašeptala: „Já se nebojím.“ Znělo to přesně jako dítě, které se bojí, ale nechce o tom mluvit.
V sobotu jsem chtěla ukázat, jak to má být
Ráno jsme šly na trh. Koupila jsem zeleninu, rohlíky a Nele malou sponku do vlasů. Nechtěla si ji dát hned, prý ji tlačí. Řekla jsem, že když už jsem ji koupila, mohla by mi udělat radost. To byla věta, kterou jsem sama slyšela celé dětství. Nela si sponku připnula. Pak si ji po deseti minutách sundala a schovala do kapsy. Viděla jsem to, ale dělala jsem, že ne.
K obědu jsem udělala kuře s rýží. Normální jídlo, žádné vymýšlení. Nela řekla, že rýži nechce s omáčkou, že ji má radši zvlášť. To už jsem se ozvala. „Nelinko, u babičky se jí to, co je na talíři.“ Neřekla jsem to zle. Aspoň myslím. Jenže ona ztichla a začala rýži posouvat vidličkou z jedné strany talíře na druhou. Čím víc jsem ji pobízela, tím pomaleji jedla.
Po obědě jsme šly do parku. Potkala jsem sousedku, paní Černou, která Nelu znala ještě z kočárku. Sklonila se k ní a nastavila tvář. „Tak pojď dát tetě pusu, ty už jsi velká slečna.“ Nela se schovala za mě. Mně se udělalo trapně. Řekla jsem: „No tak, jednu pusu, ať nejsi nezdvořilá.“ Nela zavrtěla hlavou. Paní Černá mávla rukou, že nevadí, ale já jsem cítila, jak se mi červenají tváře.
Doma jsem jí řekla, že se takhle člověk nechová. Že starší lidi to mrzí. Ona stála u botníku a koukala na tkaničky. „Mamka říká, že pusu dávat nemusím,“ řekla potichu. To mě dopálilo víc, než mělo. Odpověděla jsem, že mamka někdy moc řeší hlouposti. Nela se na mě podívala tak rychle, až jsem se lekla. Neplakala. Jen vypadala, jako bych právě řekla něco zakázaného.
Večer se rozplakala kvůli bábovce
Po večeři jsem nakrájela bábovku. Nela řekla, že už nechce sladké. Myslela jsem, že si vymýšlí, protože před hodinou chtěla jahody. Položila jsem jí malý kousek na talíř a řekla, že jsem ji pekla kvůli ní. To byla další věta, která mi přišla úplně normální. Vždyť jsem ji opravdu pekla kvůli ní. Nela seděla u stolu a najednou jí začaly téct slzy.
Nejdřív mě to naštvalo. Kvůli kousku bábovky takové scény. Pak řekla něco, co mi sebralo odpověď. „Já nechci, aby kvůli mně byli dospělí smutní.“ Řekla to mezi nádechy, šišlavě, s rukávem u pusy. Ne jako dítě, které trucuje. Spíš jako dítě, které už je z celého dne unavené a neví, jak má všem vyhovět. Najednou jsem viděla tu sponku, rýži, pusu pro sousedku, telefon mámě i tu pitomou kaši.
Sedla jsem si naproti ní. Chtěla jsem říct, že to tak nemyslím. Jenže to by byla pravda jen napůl. Myslela jsem to přesně tak: udělej mi radost, neodmítej mě, nebuď nevděčná, neuváděj mě do rozpaků. Ne jako zlá babička. Jako člověk, který byl takhle vychovaný a nikdy moc nepřemýšlel, kolik toho v těch větách je.
Zavolala jsem Tereze. Bylo mi trapně, ale zavolala jsem. Neřekla jsem všechno hned. Jen že Nela chce slyšet mámu. Tereza to vzala na chodbě svatebního sálu, v pozadí hrála hudba a někdo se smál. Nela se s ní zavřela v ložnici a mluvila potichu. Seděla jsem v kuchyni nad talířem s bábovkou a měla jsem chuť ho celý vyhodit do koše. Nakonec jsem ho jen přikryla ubrouskem.
Ráno přijela Tereza dřív
V neděli měla přijet po obědě, ale byla u mě už v deset. Nela jí běžela otevřít a pověsila se jí kolem krku. To mě zabolelo, a hned jsem se za to styděla. Tereza mě v kuchyni poprosila o kávu. Vypadala nevyspale a pořád měla na ruce náramek ze svatby. Čekala jsem výčitky, možná hádku. Ona si jen sedla ke stolu a zeptala se, co se stalo.
Nejdřív jsem se bránila. Že jsem jí nic neudělala. Že jsem jen chtěla, aby se chovala slušně. Že u nás doma se taky dojedalo, zdravilo a dávaly se pusy babičce. Tereza mě nechala mluvit. To bylo skoro horší, než kdyby mi skočila do řeči. Pak řekla: „Mami, já vím. Právě proto to s ní dělám jinak.“
Chtěla jsem se urazit. Už jsem měla v puse větu, že jsem ji snad nevychovala tak špatně. Tereza se na mě podívala a řekla tiše: „Já jsem tě měla ráda. Ale taky jsem se tě bála zklamat.“ Ta věta mi nesedla hned. Člověk chce slyšet, že byl dobrá máma. Ne že u něj dítě celý život hlídalo, jestli náhodou neudělá málo radosti, málo vděku nebo málo pořádku.
Další víkend byl kratší
Nela u mě zůstala znovu až za tři týdny, jen na sobotní odpoledne. Tereza se mě předtím neptala na sliby. Jen mi řekla, ať jí dám vědět, kdyby toho na mě bylo moc. To mě trochu urazilo, ale už jsem nic neřekla. Připravila jsem chleby s máslem, nakrájela okurku a vedle položila jahody. Když Nela nechala kůrku na talíři, nadechla jsem se. Pak jsem ten talíř odnesla.
Šly jsme do parku a potkaly paní Černou. Ta se zase sklonila a řekla: „Tak co, dostanu pusu?“ Nela se podívala na mě. Bylo v tom čekání. Ne velké, ale bylo. Řekla jsem: „Stačí dobrý den.“ Nela řekla dobrý den tak potichu, že to skoro nebylo slyšet. Paní Černá se zasmála a přežila to. Svět se nerozpadl, nikdo neumřel hanbou a já jsem si připadala hloupě, že mi to dřív nedošlo.
Doma jsme si kreslily. Nela nakreslila dům, mámu, sebe, jednorožce a v rohu malou postavu s brýlemi. Zeptala jsem se, kdo to je. Řekla, že já. Měla jsem na obrázku hrozně dlouhé nohy a vlasy jako dráty, ale neřekla jsem nic. Jen jsem se zeptala, jestli si ten obrázek můžu dát na lednici. Chvíli přemýšlela a pak řekla, že jo, ale ať ho nepřipínám přes jednorožce.
Večer, když si pro ni Tereza přijela, zůstal na stole kousek chleba a nedopitý čaj. Dřív bych ho ukazovala jako důkaz rozmazlenosti. Tentokrát jsem ho odnesla do kuchyně a vylila. Nebyl to žádný převrat ve výchově. Jen kousek chleba. Jenže mně se u toho udělalo trochu lehčeji. Možná se člověk nemusí držet všeho, co doma přežil, jen proto, že to přežil.
