Článek
S holkami se známe skoro patnáct let. Některé máme děti, některé ne, ale jednou za rok se snažíme odjet samy.
Letos našla Petra chalupu kousek od Žďáru nad Sázavou. Tři ložnice, sauna, velká kuchyň a zahrada.
Víkend stál 24 000 korun.
Bylo nás šest, takže každá poslala čtyři tisíce.
Dva dny před odjezdem vypadlo hlídání
Ve středu večer napsala Jana, že její maminka onemocněla a nemůže pohlídat její tři děti.
Nejmladšímu jsou čtyři roky.
„Asi budu muset zůstat doma,“ napsala.
Bylo nám jí líto. Na víkend se těšila stejně jako my a s třemi dětmi se jí podobné akce organizují nejhůř.
Ve čtvrtek přišla další zpráva.
„Vyřešeno. Vezmu je s sebou. Snad vám to nebude vadit.“
Nebylo to ideální, ale nikdo nechtěl říct ne.
„Nějak se poskládáme,“ napsala Petra.
Když jsme v pátek kolem šesté přijely, Jana už vykládala kufr.
Vedle auta stály tři děti.
A Pavel.
Její manžel.
„Pavel je tu taky?“ zeptala jsem se.
Jana se zatvářila překvapeně.
„No jasně. Sama bych je celý víkend nezvládla.“
Za stejné čtyři tisíce jsem spala na pohovce
Problém jsme pochopily po otevření pokojů.
Chalupa měla tři ložnice pro šest dospělých.
Jana s Pavlem si vzali jednu. Dvě starší děti druhou a nejmladší měl spát na přistýlce u rodičů.
Pro nás čtyři zůstaly dvě postele.
„Já klidně půjdu do obýváku,“ řekla jsem nakonec.
Rozložila jsem si pohovku vedle kuchyně.
První noc mě kolem půl sedmé probudily děti, které si přišly pro cereálie. V tu chvíli už mi naše původní rozdělení čtyři tisíce na osobu nepřipadalo úplně stejně spravedlivé jako před týdnem.
Přesto jsem nic neříkala.
Jana nemohla za to, že její maminka onemocněla.
Navíc se Pavel o děti opravdu staral. V sobotu je na několik hodin vzal ven a my jsme konečně seděly všechny spolu.
Říkala jsem si, že to prostě není víkend, jaký jsme plánovaly.
Pak přišlo nedělní vyúčtování.
„Chalupa by stála stejně“
Petra otevřela tabulku se společnými nákupy.
Za jídlo, pití a pizzu jsme daly necelých šest tisíc korun.
„Tak to nějak přepočítáme, když nás nakonec bylo deset,“ řekla.
Jana zavrtěla hlavou.
„Jídlo samozřejmě doplatím. Ale ubytování snad ne.“
Petra se na ni podívala.
„Vy jste přijeli čtyři.“
„Ale chalupa by stála 24 tisíc, i kdybych přijela sama.“
A v tom měla pravdu.
Kdyby Jana s rodinou nepřijela, ani jedna z nás by za chalupu neplatila méně. Cena byla za celý objekt, ne za osobu.
Jenže já jsem za stejné čtyři tisíce místo postele dostala rozkládací pohovku v kuchyni.
Řekla jsem jí to.
„Tak jsi měla říct, že tam nechceš spát,“ odpověděla.
„A kde jsem podle tebe měla spát?“
Jana se na chvíli odmlčela.
Pak řekla něco, čím mě naštvala nejvíc.
„Kdybych věděla, že se to bude takhle počítat, radši bych vůbec nejela.“
Nikdo jí na to chvíli neodpověděl.
Protože přesně to byla možnost, kterou měla už ve středu.
O rok později jsme počítaly jinak
Nakonec Jana doplatila peníze za jídlo a přidala ještě dva tisíce za ubytování.
Nebyla s tím spokojená.
Petra už to dál řešit nechtěla a my ostatní také ne.
Kvůli několika tisícům jsme se nehodlaly přestat bavit.
Přesto se mezi námi něco změnilo.
Poznala jsem to téměř přesně o rok později, když Petra poslala odkaz na další chalupu.
Cena byla 27 000 korun.
Pod odkaz napsala:
„Je nás zase šest. Rezervaci udělám až ve chvíli, kdy mi všech šest potvrdí, že přijede samo.“
Tentokrát nikdo nenapsal, že nějak se přece poskládáme.
Jana poslala jako první:
„Za mě platí. Přijedu sama.“
Až pak jsme každá poslaly svých 4 500 korun.
