Článek
Vnučce Elišce je pět let a ráda ji hlídám. U mě doma má pyžamo, kartáček na zuby i krabici pastelek. Když se dcera Lenka po mateřské vrátila do práce, několikrát jsem jí řekla, že když budu mít volno, může se na mě obrátit.
Je mi 62 let a stále tři dny v týdnu pracuji v účtárně. Chodím plavat, starám se o zahradu a občas někam vyjedu s kamarádkami. Volného času mám víc než dcera se dvěma malými dětmi, ale neznamená to, že nemám vlastní plány.
Právě v tom jsme se zřejmě přestaly chápat.
Nejdřív šlo o jednu sobotu
Jedno úterní odpoledne mi Lenka poslala odkaz na sdílený kalendář.
„Ať máme přehled,“ napsala. „Bude to jednodušší.“
Byly v něm narozeniny, návštěvy lékaře, školka a také jedna sobota označená růžově: „Eliška u babi 9:00–19:00“.
O té jsme spolu mluvily. Lenka s manželem měli svatbu kamarádů a já už dřív souhlasila.
O pár dní později jsem kalendář otevřela znovu. Přibyly dvě další růžové položky. Tentokrát na celý víkend.
Zavolala jsem dceři.
„My jsme se na tom domlouvaly?“
„Ještě ne. Ale máš tam volno, tak jsem to tam dala, ať s tím můžeme počítat.“
První víkend měli lístky do divadla, druhý chtěli jet s přáteli na kola. Elišku mám ráda, a tak jsem obě hlídání nakonec přijala.
Lenka si zřejmě odnesla něco jiného: když je políčko v mém kalendáři prázdné, je k dispozici.
Pak přibyl víkend, který jsem měla zaplacený
Během dalších tří týdnů se v kalendáři objevilo celkem sedm hlídání.
Páteční večer kvůli firemní akci. Neděle, protože si Lenka s manželem chtěli v klidu nakoupit věci do bytu. A nakonec celý poslední říjnový víkend.
Nešlo o situace, kdy by neměl Elišku kdo vyzvednout ze školky nebo kdy by byla Lenka nemocná. Většinou si chtěli něco zařídit nebo být chvíli sami. Tomu jsem rozuměla. Sama jsem vychovala dvě děti a vím, že rodiče potřebují někdy vypnout. Vadilo mi jen, že o tom rozhodovali i za mě.
Ten poslední říjnový víkend jsem ale měla domluvený já.
S kamarádkou Alenou jsme si už v červnu rezervovaly dvě noci v penzionu v Třeboni. Každá jsme zaplatila zálohu 2 300 korun. Do kalendáře jsem si výlet nezapsala, protože jsem do té doby netušila, že prázdné místo někdo považuje za nabídku hlídání.
Napsala jsem Lence, že tentokrát nemohu.
Za chvíli telefonovala.
„Mami, vždyť to tam máš skoro měsíc.“
„Ty jsi mi to tam napsala. Já jsem ti nic neslíbila.“
„My už máme zaplacený wellness.“
Řekla jsem jí, že mě to mrzí, ale bez mého souhlasu se mnou nemůže počítat.
Chvíli mlčela. Pak řekla: „Já myslela, že chceš být babička, která je součástí Eliščina života.“
To mě zabolelo víc než výčitka kvůli zrušenému wellness. Najednou moje vlastní plány znamenaly, že jsem špatná babička.
Kalendář není souhlas
Ten večer jsem si prošla následující dva měsíce. Ze sedmi hlídání jsme se předem domluvily jen na třech.
Čtyři ostatní jsem smazala.
Lenka mi okamžitě napsala, že jí komplikuji život. Prý jiné babičky prosí, aby mohly mít vnoučata co nejčastěji, zatímco ona musí vlastní matku žádat o každý večer.
Odepsala jsem, že přesně to po ní chci. Aby mě požádala.
Na říjnový víkend nakonec přijela druhá babička a já odjela do Třeboně. Lenka byla několik dní odměřená, ale nic zásadního se nestalo. Eliška se na mě při další návštěvě vrhla stejně jako vždycky a chtěla vědět, kdy budeme zase péct palačinky.
Od té doby sdílený kalendář používáme dál. Jen už v něm žádné „Eliška u babi“ nepřibude dřív, než se mě Lenka zeptá.
Vnučku miluji a chci s ní trávit čas. Babičkou ale nepřestávám být jen proto, že jeden volný víkend patří také mně.
