Článek
Babička kupovala dvanáctileté vnučce oblečení o dvě velikosti menší. Prý ji chtěla motivovat
Moje máma vždycky ráda kupovala vnučce oblečení. Proto mě ani nenapadlo kontrolovat cedulky. Až jednou Anna přišla od babičky s novými džínami, které nedokázala zapnout. Máma jí prý vysvětlila, že jsou menší schválně. Aby měla motivaci trochu zhubnout.
Anně je dvanáct a poslední rok roste skoro před očima.
Běžně nosí velikost 164. Máma jí ale během několika měsíců přinesla mikinu a sukni ve velikosti 152.
Poprvé jsem si myslela, že se spletla.
„Příště vezmi větší,“ řekla jsem jí.
„Ona se ještě vytáhne,“ odpověděla.
Neřešila jsem to.
Měla jsem.
Džíny byly malé schválně
Jednu sobotu vzala máma Annu do obchodního centra.
Chodí spolu několikrát do roka. Dají si oběd, projdou obchody a babička jí většinou něco koupí.
Tentokrát se Anna vrátila nezvykle zamlklá.
Máma mi v kuchyni ukázala tmavé džíny.
„Jen za 699 korun.“
Večer jsem se Anny zeptala, proč je nenosí.
„Nejsou mi.“
Podívala jsem se na velikost.
„Proč jste je tedy kupovaly?“
Anna chvíli koukala do telefonu.
„Babička říkala, že jsou tak schválně.“
„Jak schválně?“
„Že se do nich třeba do Vánoc vejdu.“
Pak dodala skoro šeptem:
„Prý by mi prospělo trochu zhubnout.“
Máma si myslela, že jí pomáhá
Zavolala jsem jí ještě ten večer.
Nejdřív tvrdila, že Anna její slova špatně pochopila.
Pak připustila, že jí opravdu řekla, že by mohla trochu ubrat sladké.
„Vždyť jsem jí neřekla, že je tlustá.“
„Koupila jsi jí kalhoty, které nezapne.“
„A bude mít radost, až je zapne.“
Vůbec nechápala, proč mi to vadí.
Pak mi připomněla svoje vlastní dětství.
Máma byla v pubertě silnější. Spolužáci jí dávali přezdívky a její rodiče jí doma opakovali, aby si z toho nic nedělala.
„Jenže já jsem se zrcadlu nevyhnula,“ řekla. „Děti jsou zlé. Já nechci, aby si Anna jednou prošla tím samým.“
Najednou jsem pochopila, co dělá.
Přenášela na ni něco, co se stalo před téměř padesáti lety.
A byla přesvědčená, že je to péče.
„Já jí jen nechci lhát,“ řekla.
Jedna otázka mi stačila
O několik dní později stála Anna večer před zrcadlem v tričku.
Když jsem procházela kolem koupelny, zavolala mě.
„Mami?“
„Co?“
„Já jsem tlustá?“
Zeptala se úplně normálně.
Právě proto mě ta otázka tak zarazila.
Nikdy předtím jsme doma její váhu neřešili. Ani jsem nechtěla začít.
Sedla jsem si s ní a řekla jí, že její tělo se ve dvanácti mění a že oblečení má sedět jí, ne ona oblečení.
Pak jsem vzala džíny ze skříně.
Druhý den jsem je odvezla mámě společně s mikinou a sukní.
„Jestli jí chceš něco koupit, kup jí velikost, kterou nosí teď.“
Máma protočila oči.
„Dneska se člověk bojí dítěti říct úplně všechno.“
„Tak se boj říkat jí něco o váze.“
To ji urazilo.
Tři týdny mi skoro nezavolala.
Názor nezměnila. Velikost ano
V listopadu měla Anna narozeniny.
Máma přišla s dárkovou taškou.
Anna z ní vytáhla tmavomodrou mikinu.
Automaticky jsem se podívala na cedulku.
Máma můj pohled zachytila.
„Podle mě by jí stačila menší,“ řekla.
Už jsem se nadechovala, ale ona pokračovala:
„Ale říkala jsi 164, tak má 164.“
Anna si mikinu přetáhla přes hlavu a šla se podívat do zrcadla.
„Je super, babi.“
Máma se na ni chvíli dívala.
„Tak hlavně, že se ti líbí.“
Omluvu nikdy nevyslovila a dodnes si nejspíš myslí, že jsem přecitlivělá.
Ale od té doby se pokaždé před nákupem zeptá:
„Jakou teď Anna nosí velikost?“
