Článek
O čtrnáct měsíců později jsem si koupila jiné auto a zjistila, že ona už moje stání za dočasné dávno nepovažuje.
V našem domě bydlím osm let. K bytu mám od začátku vlastní parkovací místo v podzemní garáži.
Před dvěma lety jsem prodala starou fabii.
Do práce jsem tehdy jezdila metrem a nové auto jsem kupovat nechtěla. Stání tak zůstalo prázdné.
Asi po týdnu mě ve výtahu zastavila sousedka Eva.
Má dvě malé děti a s manželem dvě auta. K jejich bytu ale patří jen jedno garážové místo.
„Když to teď nepoužíváš, nemohli bychom tam chvíli stát?“
Neviděla jsem důvod říkat ne.
Peníze jsem po ní nechtěla
Eva se hned zeptala, kolik bych chtěla měsíčně.
„Nic.“
„Aspoň pětistovku.“
Odmítla jsem.
Znaly jsme se několik let. Občas mi převzala zásilku, já jí během dovolené zalévala květiny. Připadalo mi hloupé vybírat peníze za místo, které bych jinak nechala prázdné.
Dala jsem jí druhý ovladač od vrat.
„Až zase budu mít auto, vezmu si ho zpátky.“
„Jasně,“ odpověděla. „Stačí říct.“
Trvalo to čtrnáct měsíců.
Za tu dobu jsem si zvykla chodit pěšky a Eva si zvykla parkovat u výtahu.
Obě jsme zřejmě zapomněly, že každá si zvykáme na něco jiného.
„My už jsme kvůli tomu zrušili jiné místo“
Situace se změnila, když mi v práci posunuli směny.
Večer mi cesta hromadnou dopravou trvala skoro hodinu a půl. Rozhodla jsem se proto znovu koupit auto.
Našla jsem tříletou Škodu Scala.
Týden před převzetím jsem Evě napsala:
„V pátek si přivezu auto, takže budu zase potřebovat svoje stání. Hodíš mi prosím do schránky ovladač?“
Za chvíli telefonovala.
„Ty sis opravdu koupila auto?“
Potvrdila jsem to.
Chvíli bylo ticho.
„To je docela problém.“
Vysvětlila mi, že první měsíce měli druhé parkovací místo pronajaté v sousedním domě za 1 800 korun měsíčně. Když ale několik měsíců stáli u mě, pronájem zrušili.
„My už jsme počítali s tím, že tady můžeme parkovat.“
„Ale já jsem ti říkala, že jen dokud nebudu mít auto.“
„To jo, ale rok se nic nedělo. Myslela jsem, že už žádné kupovat nebudeš.“
Tentokrát jsem alespoň pochopila, proč je naštvaná.
Kdyby si znovu chtěli pronajmout místo, stálo by je to přes dvacet tisíc ročně.
Pořád jsem ale nechápala, proč se z toho stal můj problém.
Ovladač ve schránce nebyl
Domluvily jsme se, že mi ho Eva do čtvrtka vrátí.
Ve čtvrtek večer byla schránka prázdná.
Napsala, že zapomněla.
„Dám ti ho zítra.“
V pátek odpoledne jsem přijela s novým autem.
Vjela jsem do garáže a na mém stání stála jejich škodovka.
Tentokrát byla Eva doma.
Zazvonila jsem.
Otevřela a hned věděla, proč jsem přišla.
„Manžel s tím odjede večer.“
„Já ale potřebuju zaparkovat teď.“
Povzdechla si.
„Tak jednu noc snad můžeš stát venku.“
V tu chvíli mě přešla veškerá chuť hledat kompromis.
„Ne. Potřebuju svoje místo.“
Eva nic neřekla. Vzala klíče, seběhla se mnou do garáže a auto přeparkovala na ulici.
Když se vrátila, položila mi ovladač do ruky.
„Tak snad jsi spokojená.“
Nebyla jsem.
Ani trochu.
Jen jsem konečně měla zpátky věc, která byla celou dobu moje.
Místo zůstalo moje
Několik týdnů jsme se skoro nebavily.
Pak jsme se zase začaly zdravit. Dnes už spolu ve výtahu prohodíme pár vět, ale naše dřívější sousedské návštěvy skončily.
Před pár měsíci jsem auto nechala deset dní v servisu.
Stání bylo po celou dobu prázdné.
Jednou jsem potkala Evu před výtahem. Podívala se směrem do garáže a pak na mě.
„Máš pořád auto v servisu?“
„Ano.“
Chvíli jsem čekala, jestli se zeptá.
Nezeptala se.
A já jí tentokrát ovladač nenabídla.
