Článek
Už měsíce jsem balancovala na hraně. Po rozvodu a ztrátě práce v administrativě jsem dělala doplňovačku zboží, ale s inflací a rostoucím nájmem to nestačilo. Ten den ráno mi volal majitel bytu. Byl nekompromisní – buď do pátku doplatím dlužný nájem za dva měsíce, nebo se musím vystěhovat. Měla jsem v kapse posledních dvě stě korun a doma dospívající dceru, která potřebovala zaplatit školní výlet, aby se necítila vyloučená z kolektivu. Byla jsem zoufalá, vyčerpaná a naštvaná na celý svět.
A pak tam ležela. Hnědá, masivní kůže, napůl schovaná pod kolem zaparkovaného SUV. Zvedla jsem ji. Byla těžká. Když jsem ji v autě, s třesoucíma se rukama otevřela, sevřelo se mi srdce. Nebyly tam drobné. Byly tam pětitisícovky. Celkem dvacet pět tisíc korun. Přesně tolik, kolik jsem potřebovala na nájem a na výlet. Byla tam i občanka. Patřila muži, ročník 1955. Podle fotky seriózní pán, podle auta, u kterého peněženka ležela, někdo, kdo netře bídu s nouzí.
V tu chvíli se v mé hlavě rozjel hlasitý monolog ospravedlňování. „Jemu to chybět nebude. Má drahé auto. Ty ty peníze potřebuješ na přežití. Je to znamení. Vesmír ti vrací to, co ti vzal rozvodem.“ Představila jsem si, jak volám majiteli bytu a vítězně mu oznamuji, že peníze nesu. Představila jsem si úlevu, jak v noci poprvé po měsíci klidně usnu. Ta představa byla opojná. Byla jako droga.
Vzala jsem peněženku domů. Položila jsem ji na kuchyňský stůl a chodila kolem ní jako kolem odjištěného granátu. Dcera přišla ze školy, unavená, smutná. „Mami, ten výlet… paní učitelka říkala, že zítra je uzávěrka,“ špitla. „Neboj se, Kačko. Vyřeším to,“ řekla jsem a můj pohled sklouzl k té hnědé kůži na stole. V tu chvíli jsem se cítila jako zachránce.
Jenže pak přišla noc. Snažila jsem se usnout, ale nešlo to. Před očima jsem měla tvář toho muže z občanky. Co když to byly peníze na léky? Co když to byl důchod, který si právě vybral? Co když to auto ani nebylo jeho? Moje mysl, vycvičená léty poctivé výchovy, začala nahlodávat mou zoufalou racionalizaci. Sahala jsem si na svědomí a zjišťovala, že je to fyzická bolest. Žaludek jsem měla na vodě, potila jsem se. Uvědomila jsem si, že pokud si ty peníze nechám, překročím hranici. Už nebudu „Tereza, která má smůlu“, budu „Tereza, která krade“. Změní to mou DNA. Kdykoliv se podívám na dceru, budu vědět, že její výlet je zaplacený cizím neštěstím. Že jsem selhala jako vzor.
Ráno jsem byla nevyspalá, ale rozhodnutá. Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života, protože znamenalo, že se dobrovolně vracím do propasti strachu.
Našla jsem v peněžence vizitku a zavolala na uvedené číslo. „Prosím?“ ozval se unavený mužský hlas. „Dobrý den, jmenuji se Tereza Nováková. Našla jsem vaši peněženku.“ Na druhém konci bylo ticho. Pak hluboký výdech. „Bože můj… Já myslel… Kde jste? Přijedu kamkoliv.“
Setkali jsme se v kavárně. Pán nebyl arogantní boháč, jak jsem si ho vykreslila, aby se mi snáz kradlo. Byl to ustaraný inženýr v penzi. „Vybíral jsem to na opravu střechy na chalupě,“ přiznal a ruce se mu třásly, když peněženku přebíral. „Manželka by mě zabila. Ne kvůli penězům, ale že jsem takový zmatkář.“ Otevřel ji, přepočítal peníze. Všechno tam bylo. Podíval se na mě a vytáhl dvě tisícovky. „To je nálezné. Prosím, vezměte si to. Zachránila jste mi krk.“
Dívala jsem se na ty dva tisíce. Nezaplatí mi nájem. Nezachrání mě před majitelem. Ale zaplatí dceři výlet. „Děkuji,“ řekla jsem a cítila, jak mi po tvářích tečou slzy úlevy. Ne proto, že mám peníze, ale proto, že jsem to zvládla. Že jsem nepodlehla.
Když jsem odcházela, cítila jsem se zvláštně lehká. Problémy nezmizely. Stále nevím, kde seženu zbytek nájmu. Čekají mě těžké týdny, možná si budu muset najít třetí práci nebo požádat o pomoc rodinu, což nenávidím. Ale v té kapse, kde mě dřív pálila cizí peněženka, mě teď hřeje čisté svědomí. Zjistila jsem, že chudoba člověka může ožebračit o majetek, ale o důstojnost se můžeme připravit jen my sami. A tu já si vzít nenechám.
