Článek
To bude čtyři sta korun, paní Králová, řekla sestra a ani nezvedla oči od monitoru. Její ruka se automaticky natáhla směrem k malé plastové misce na pultu, ve které už leželo pár zmuchlaných stokorun. Zarazila jsem se. Měla jsem v ruce jen kartičku pojišťovny a recept na antibiotika, pro který jsem si přišla. Polkla jsem naprázdno a zeptala se, za co přesně mám platit. Sestra si hlasitě povzdechla, jako bych ji zdržovala od záchrany světa, a konečně se na mě podívala. To je nový provozní poplatek. Víte, jak zdražily energie a papír? Musíme to nějak pokrýt, vyštěkla a významně poklepala prstem na papír přilepený izolepou na skle, kde bylo malým písmem napsáno něco o nadstandardních službách.
Cítila jsem, jak mi stoupá tlak. Nešlo o ty čtyři stovky. Šlo o princip. Rozhlédla jsem se po čekárně. Sedělo tam asi pět důchodců. Všimla jsem si paní v rohu, která v ošoupané peněžence přepočítávala drobné a třásly se jí u toho ruce. Ti všichni to zaplatili. Mlčky, poslušně, protože se bojí. Bojí se, že když nezaplatí, doktor na ně bude zlý, nebo je příště nevezme. A přesně na to tahle ordinace sázela. Na strach a neznalost. Narovnala jsem se. Zdravotní péče je hrazená z pojištění, řekla jsem klidně, ale důrazně. Pokud je to poplatek za energie, prosím o daňový doklad s rozepsaným DPH. A taky bych ráda věděla, pod jakým kódem to budete vykazovat pojišťovně.
Sestra zrudla. Ruka, která čekala na peníze, cukla zpátky. V tu chvíli se otevřely dveře ordinace a vykoukl pan doktor. Žádný unavený stařík, ale sebevědomý mladík v nažehleném plášti. Co se to tam děje za hluk? zeptal se a sjel mě pohledem, jako bych byla obtížný hmyz. Sestra mu něco pošeptala a on se otočil přímo na mě. Podívejte, paní, jestli se vám to nelíbí, nikdo vás tu nedrží. Máme plno. Pacientů, kteří si váží naší péče, je dost. Jinými slovy – zaplať, nebo vypadni. Bylo to obyčejné vydírání. Věděl moc dobře, že sehnat dnes praktického lékaře je jako najít jednorožce.
V tu chvíli ve mně bouchly saze. Tohle už nebyla medicína, to byl kšeft s lidským zdravím. Vytáhla jsem mobil. Dobře, pane doktore. Teď hned volám na svou zdravotní pojišťovnu a zeptám se revizního lékaře, jestli je tento poplatek v souladu s vaší smlouvou. Mám to dát na hlasitý odposlech? Ticho, které nastalo, bylo ohlušující. I ta paní s drobnými v rohu přestala počítat a s nadějí zvedla hlavu. Doktorovi ztuhl úsměv. Vyměnil si rychlý pohled se sestrou. Najednou se jeho postoj změnil. Z arogantního pána tvorstva se stal ublížený chudáček. No tak, nemusíme hned dělat scény, zamumlal. Pro tentokrát to necháme být, když máte takový problém přispět na chod. Sestra mi beze slova strčila recept do ruky.
Vyšla jsem ven na čerstvý vzduch a klepala se mi kolena. Měla jsem vítězství v kapse, ušetřila jsem čtyři stovky, ale necítila jsem žádnou radost. Jen hořkost a vztek. Když jsem odcházela, slyšela jsem, jak sestra volá dalšího pacienta. Byl to ten starší pán o holi. Slyšela jsem cinknutí mincí o plastovou misku. On zaplatil. Nechal se okrást, protože neměl sílu se hádat. A to mě na tom štve nejvíc. Že si tihle „podnikatelé v bílém“ dovolují jen na ty, kteří se nemohou bránit. Příště už tam nepůjdu. Raději pojedu přes půl města k někomu, kdo léčí lidi, a ne jen svou peněženku.
