Článek
Podívejme se na to optikou čísel, protože čísla nelžou. Náš syn má dva roky. Jeho noha roste rychlostí bambusu po dešti. Zimní sezóna v Česku trvá reálně tři, maximálně čtyři měsíce. Když jsem viděl cenovku nových „ultra-flexibilních, membránových, vesmírných“ bot, protočily se mi panenky. Tři tisíce korun. Jednoduchá trojčlenka: To je tisícovka měsíčně za to, že dítě občas šlápne do břečky, ale většinu času se vozí v kočárku nebo sedí na saních.
Naše generace běhala v „důchodkách“ nebo cvičkách. Plochou nohu má každý druhý, to nepopírám, ale nikdo z nás neumřel na skoliózu jen proto, že neměl boty s certifikátem NASA. Dnešní doba ale vytvořila dokonalý byznys model postavený na vině: Kup to nejdražší, jinak své dítě nenávidíš. A moje žena, bohužel, tuhle hru hraje s plným nasazením. Není to její vina, je to masáž odevšad. Ale někdo musí říct „dost“.
Mise: Vinted
Místo cesty do značkového butiku s dětským koutkem jsem otevřel bazarový portál. Během deseti minut jsem našel boty téže „prémiové“ značky. Nošené jednu sezónu (podle fotek spíš jen v kočárku). Cena? 450 Kč i s dopravou. Cítil jsem se jako génius. Ušetřil jsem rodině dva a půl tisíce korun. To jsou peníze na týdenní nákup, na benzín na hory, nebo na spoření pro malého.Boty přišly. Vyčistil jsem je, naimpregnoval. Vypadaly skvěle. Podrážka nesešlapaná, vnitřek čistý. S pocitem vítěze, který právě ochránil rodinnou pokladnu před nájezdem marketérů, jsem je postavil do předsíně.
Srážka s realitou „vyšlapané stélky“
Reakce mé ženy nebyla radostná. Byla zdrcující. Místo pochvaly za ušetřené peníze si boty prohlížela v latexových rukavicích, jako bych přinesl radioaktivní odpad.
„To jsou… použité boty?“ zeptala se hlasem, který věštil bouři. „Jsou jako nové. A stály desetinu,“ hájil jsem se logikou.
Následovala přednáška, kterou má zřejmě nastudovanou z mateřských fór. Dozvěděl jsem se o „paměťové stopě cizí nohy“, o tom, jak se „přenáší špatné návyky chůze“, a samozřejmě o plísních, které určitě číhají v každém švu. Nejhorší ale byla ta finální věta: „Tobě je líto peněz na zdravý vývoj vlastního dítěte? Ty šetříš na jeho páteři?“
Cítil jsem se, jako by mi dala facku. Boty letěly do kouta (metaforicky, žena je odložila do „karantény“ na balkon). Atmosféra doma zmrzla na bod mrazu. Slyšel jsem, jak volá kamarádce a stěžuje si, že jsem nepochopitelně tvrdohlavý a „nechápu principy barefoot“.
Pohled do hlavy „lakomce“
A tady se dostáváme k jádru pudla. Tohle není o 2500 korunách. Mám je. Mohl bych ty boty koupit. Ale bolí mě, že moje snaha o racionální hospodaření je interpretována jako nedostatek lásky.
Pro mě je láska to, že se postarám, abychom měli rezervu, až se rozbije auto. Že nebudeme žít od výplaty k výplatě jen proto, abychom měli značkové vybavení, ze kterého dítě za čtvrt roku vyroste. Já vidím botu jako spotřební zboží na tři měsíce. Ona vidí botu jako základní kámen zdraví a naši vizitku před společností.Když odmítnu koupit to nejdražší, v její hlavě se rozezní alarm: Selháváme. Nejsme dobří rodiče.V mé hlavě se rozezní jiný alarm: Jsme ovce. Necháme se oholit marketingem.
Nemrzí mě ty boty. Mrzí mě, že pro ni jsem v tu chvíli byl nepřítel, který ohrožuje rodinu, místo parťáka, který se snaží udržet rodinnou loď v ekonomické rovnováze.
