Článek
Vždycky to byli dříči. Otec vybudoval firmu od nuly, matka mu dělala účetnictví a zároveň zvládala domácnost. Celé dětství jsem slýchala: „Teď musíme pracovat, abychom se jednou měli dobře.“ Respektovala jsem to. Věřila jsem, že až ten čas přijde, zvolní a budou tu pro nás – pro mě a pro má vnoučata. Když před třemi lety oznámili, že se stěhují na jih, brala jsem to jako vtip. „A co my?“ napadlo mě sobecky. Měla jsem roční dvojčata a hypotéku na krku. „My už jsme si své odpracovali, Terezko,“ řekla mi tehdy máma s jiskrou v oku, kterou jsem u ní léta neviděla. „Teď je řada na nás.“
Realita mě zasáhla tvrdě. Zatímco mé kamarádky o víkendech „odkládají“ děti k prarodičům, aby mohly vymalovat nebo se prostě jen vyspat, já sleduji rodiče na Instagramu. Jsou opálení, hubení, vysmátí. Hrají tenis, chodí na večeře při západu slunce, učí se španělsky. Když si voláme přes FaceTime, je to střet dvou světů. Já sedím v teplákách v obýváku plném hraček, kruhy pod očima, v pozadí křičí děti. Oni sedí na terase, v ruce skleničku, za nimi šumí moře. „Vypadáš strhaně, zlato, měla bys víc odpočívat,“ řekne mi máma a já mám chuť ten telefon prohodit oknem. Jak mám odpočívat, když nemám nikoho, kdo by mě na hodinu vystřídal?
Krize přišla loni na podzim. Manžel přišel o práci a nám se rozbilo auto. Finančně jsme byli na dně, psychicky taky. Zavolala jsem tátovi. Nechtěla jsem peníze, chtěla jsem jen slyšet, že to bude dobré, možná nabídku, že přijedou na Vánoce a pomůžou nám s dětmi, abych mohla vzít víc směn v práci. „To je mi líto, holčičko,“ řekl otec, když si vyslechl můj monolog. „Ale víš, život je boj. My jsme taky začínali v garsonce a jedli jen chleba. To vás posílí.“ Pak stočil řeč na to, že si koupili novou loď a že mají problém s kotvištěm. V tu chvíli se mi sevřelo hrdlo. Nešlo o to, že by nám nepomohli finančně – to jsou jejich peníze a mají na ně právo. Šlo o tu totální ztrátu empatie. Byli tak ponořeni do svého hedonistického ráje, že úplně zapomněli, jaké to je mít strach o budoucnost. Stali se z nich cizinci, kteří mluví jiným jazykem. Jazykem bezstarostnosti, kterému já nerozumím.
Cítila jsem se zrazená. Měla jsem pocit, že porušili nepsanou generační smlouvu: Já se o vás postarám ve stáří, vy mi pomůžete s mými dětmi. Jenže pak jsem se za nimi v létě vypravila. Sama, bez dětí, na prodloužený víkend, který mi zaplatil manžel jako dárek. Viděla jsem je tam. Viděla jsem, jak se máma směje, jak se táta drží za ruku s ní, ne s dálkovým ovladačem. Byli šťastní. Tak šťastní, jak jsem je v dětství nikdy nezažila. Když jsme seděli v přístavu, máma mi to řekla narovinu: „Terezko, já vím, že jsi naštvaná. Že bys chtěla hlídací babičku. Ale já jsem děti vychovávala třicet let. Už nechci utírat nosy. Chci být ženou, ne jen babičkou. Miluju vás, ale svůj život miluju taky.“
Bolelo to? Strašně. Je to sobecké? Možná. Ale je to upřímné. Vrátila jsem se domů s jiným nastavením. Přestala jsem čekat na pomoc, která nepřijde. Přestala jsem se srovnávat s jejich životním standardem. Musela jsem dospět. Definitivně. Došlo mi, že moji rodiče nejsou mým záchranným kruhem. Jsou to lidé, kteří si vybrali vlastní cestu. Někdy, když vidím další fotku z pláže, mě stále píchne osten závisti a lítosti, že moje děti nebudou mít ty klasické vzpomínky na prázdniny u babičky. Ale pak se podívám na svou rodinu a řeknu si, že to zvládneme sami. A možná je to tak lepší. Až já budu jednou v důchodu, možná budu taky chtít být sobecká. A doufám, že mi to moje děti odpustí snáz, než já teď odpouštím jim.
