Článek
Když mi David v pátek večer řekl, ať s ním jdu do garáže, že mi musí ukázat něco, co nám oběma „změní život“, čekala jsem naprosto cokoliv. Nové elektrokolo. Repasovaný kávovar do kuchyně, o kterém mluvil od Vánoc. Nebo snad i nějakou neuváženou drahou investici do solárních panelů, kterou se mnou zapomněl probrat.
V garáži stála obrovská dřevěná bedna. Vypadala jako nadměrný přepravní kontejner na nějaké těžké průmyslové zařízení. David kolem ní poskakoval s páčidlem v ruce, oči mu svítily a na tváři měl ten napjatý, natěšený výraz, který jsem u něj neviděla dlouhé roky.
„Víš, jak jsme se bavili o tom, že jsme v poslední době hrozně pod tlakem?“ začal a zapáčil do víka. Dřevo hlasitě zapraskalo. „Že jsi unavená z práce, já jsem ve stresu, a ten náš intimní život… no, že to prostě drhne a trápíme se tím.“
Přikývla jsem. Byla to pravda. Poslední dva roky jsme se v ložnici spíš míjeli, usínali jsme zády k sobě a dotyky se omezily na letmé pusy při odchodu do práce. Brala jsem to jako fázi. Jsme spolu osmnáct let, máme hypotéku na krku, dospívající dceru s vlastními problémy a stárnoucí rodiče, kteří potřebují péči. Vzpomněla jsem si na naše začátky. Na to, jak jsme se nedokázali odtrhnout jeden od druhého v tom malém pronajatém bytě na Žižkově. Kde se to zlomilo? Kdy se z nás stala tahle vyhořelá dvojice?
Čekala jsem, že z bedny vytáhne lístky na nějaký drahý wellness víkend. Nebo možná nějakou exkluzivní, moderní hračku pro páry, aby prolomil ty ledy.
Víko odletělo stranou. David rychle odhrnul vrstvy tlusté bublinkové fólie a pevného tvarovaného molitanu.
Do nosu mě praštil chemický zápach. Byla to zvláštní, nasládlá vůně nového plastu, silikonu a něčeho, co vzdáleně připomínalo levný parfém z drogerie. Naklonila jsem se blíž a žaludek se mi okamžitě stáhl do tvrdého uzlu.
V bedně neležela obyčejná věc. Nebo přesněji, byla to věc, ale vypadala až děsivě lidsky.
Dokonalost z továrny
„Tadá,“ vydechl David s naprostou vážností a pýchou v hlase.
Zírala jsem do tváře, která byla strojově bezchybná. Plné, lehce pootevřené rty, jemný souměrný nos, zavřené oči s dlouhými, nepřirozeně hustými řasami. Měla dlouhé tmavé vlasy, které se leskly ve studeném světle garážové zářivky. Její tělo, zčásti zabalené v tenké ochranné fólii, mělo přesně ty proporce, jaké vídáte jen na vyretušovaných fotkách z internetu. Žádná celulitida, žádné strie po porodu, žádná povadlá kůže.
Byl to robot. Pokročilá, interaktivní společnice s umělou inteligencí, jak mi David vzápětí začal překotně, až fanaticky vysvětlovat.
„Měla by mít v sobě zabudovaný topný systém, cítíš to teplo?“ mluvil rychle a sáhl jí na rameno. Z krabice opravdu sálalo jemné, umělé teplo. „Její kůže není z obyčejné gumy. Je to speciální polymer. Má i senzory dotyku, dokáže reagovat na hlas a vést základní konverzaci.“
Chrlil ze sebe technické parametry a ukazoval mi na mobilu aplikaci, přes kterou se ta věc dala ovládat.
„Můžu jí nastavit osobnost, Kláro. Můžu vybrat, jestli bude stydlivá, nebo iniciativní. Stálo to sice sto padesát tisíc a padl na to zbytek mého stavebního spoření, ale je to investice do nás. Do našeho klidu.“
Musela jsem se chytit studeného kovového okraje pracovního ponku. Nohy jsem měla těžké jako z olova. Nedokázala jsem od té voskově dokonalé tváře odtrhnout zrak. Bylo v tom něco hluboce nepřirozeného a zvráceného. Údolí divnosti v praxi. Vypadalo to jako mrtvola, kterou někdo nalíčil na pohřeb, ale zároveň to mělo simulovat život a vášeň.
„Ty sis koupil umělou ženskou,“ vydechla jsem konečně. Můj hlas zněl dutě a cize, jako by vůbec nepatřil mně.
David se narovnal a jeho úsměv trochu povadl. Rychle ale přešel do ofenzivy. Zjevně měl tuhle obhajobu už dlouho dopředu nacvičenou.
„Koupil jsem nám řešení,“ opravil mě důrazně. „Kláro, buďme k sobě upřímní. Ty na sex nemáš náladu. Jsi večer hotová. Já to respektuju a nenutím tě. Ale mám prostě svoje potřeby jako každý chlap. Místo abych si našel milenku, riskoval nějaké nemoci, rozbil rodinu a lhal ti do očí, vyřešil jsem to takhle čistě. Je to stoprocentně diskrétní a bezpečné. Nebudeme se kvůli tomu hádat.“
Přešel k bedně a automatickým, majetnickým gestem pohladil tu věc po umělé tváři. Ten pohyb ve mně vyvolal vlnu čisté fyzické nevolnosti. Zvedl se mi žaludek.
„Ty to nechápeš,“ zakroutila jsem hlavou a udělala instinktivní krok dozadu, blíž k vratům od garáže. „Tohle není jako koupit si vibrátor nebo si pustit film. Ty sis domů přivezl humanoidní repliku ženy. Chceš to mít v naší posteli?“
„Neblázni, prosím tě, bude tady dole. Mám tu zatepleno, udělám jí tu místo v rohu za regály,“ ukázal k policím s nářadím a kanystry s olejem, jako by vysvětloval, kam zaparkuje novou sekačku. „Přece na ni nebudeš žárlit, vždyť je to jen spotřebič. Jenom hromada chytrých drátů a drahého silikonu.“
Jen hromada drátů
Slovo spotřebič se ostře odrazilo od betonových stěn a zůstalo viset ve studeném vzduchu.
Dívala jsem se na svého manžela. Na muže, se kterým jsem sdílela dvacet let života. Který mě držel za ruku, když jsem v bolestech rodila naši dceru. Který se mnou probděl noci, když jsme měli oba střevní chřipku, a smál se se mnou v kuchyni u připálené večeře. Najednou jsem před sebou viděla úplně cizího člověka s prázdným pohledem.
„Nežárlím na ni, Davide,“ řekla jsem tiše. Cítila jsem podivný, absolutně ledový klid. Roztřesenost zmizela. „Je mi z tebe špatně.“
Zamračil se a rozhodil rukama. „Proč to hned takhle hrotíš? Četl jsem o tom dlouhé diskuze na fórech. Spoustě párům to reálně zachránilo manželství. Odpadne ten nekonečný tlak. Ty si odpočineš, nebudeš mít výčitky, a já budu spokojenej.“
„Protože ty vůbec nechápeš, co to znamená intimita,“ přerušila jsem ho rázně. „Nechceš měřit síly s reálným člověkem. S někým, kdo má strie, kdo má po deseti hodinách v práci kruhy pod očima, kdo má vlastní názory, nálady a bolesti. Nechceš vůbec pracovat na našem vztahu. Nechceš blízkost a sdílení.“
Ukázala jsem rukou na tu bednu.
„Chceš jen kus dokonalého plastu, který se nikdy nebude na nic ptát. Který nebude nic vyžadovat zpátky. Který si přes aplikaci nastavíš na ‚submisivní‘, zapneš ho, použiješ a pak ho necháš sedět ve tmě v rohu garáže vedle zimních pneumatik. Tohle není o záchraně našeho manželství, Davide. Tohle je o tvé lenosti a neschopnosti čelit realitě.“
David zčervenal až na krku. „To je strašně nefér, co teď říkáš. Snažím se být k tobě ohleduplný! Mohl jsem tě klidně podvádět s nějakou kolegyní z práce! Místo toho jsem utratil svoje vlastní peníze za něco, co nikomu neubližuje a nic necítí.“
„Ubližuje to mně,“ řekla jsem pevně a zadívala se mu přímo do očí.
Věděla jsem, že tohle nepochopí. Pro něj to byla jen jednoduchá, pragmatická rovnice. Fyzická potřeba mínus vztahové komplikace rovná se stroj. Jenže pro mě to byl definitivní, hmatatelný důkaz toho, že už mě nevidí jako rovnocennou partnerku k životu. Viděl mě jen jako vadnou dodavatelku služby, u které teď konečně nalezl lepší, plně automatizovanou a poslušnou alternativu.
Otočila jsem se k odchodu. Nemělo smysl dál křičet.
„Kam jdeš?“ zavolal za mnou a udělal krok mým směrem. „Proboha, Kláro, nebuď hysterická. Přemýšlej aspoň chvíli racionálně!“
Zastavila jsem se ve dveřích vedoucích z garáže do teplé chodby našeho domu.
„Přemýšlím racionálně, Davide. Mnohem racionálněji než ty za poslední dva roky. Jestli tu věc do zítřejšího rána nevyhodíš, nebo nepošleš zpátky, tak zítra v noci spím v hotelu. A v pondělí volám právníkovi.“
„Kvůli blbé hračce zahodíš osmnáct let?“ zasmál se, ale v hlase měl poprvé neskrývanou paniku. Zřejmě mu došlo, že nehraju divadlo.
„Ne. Kvůli tomu, že sis místo života se mnou vybral prázdnou schránku.“
Zabouchla jsem za sebou dveře a opřela se o ně zády. Srdce mi bušilo o závod. V domě bylo ticho. Z garáže jsem slyšela jen tlumené klení a vzteklé šustění balicí fólie.
Někteří lidé si naivně myslí, že moderní technologie vyřeší naše lidské nedokonalosti a složitosti. Že nás zbaví té bolesti, kompromisů a tření, které k dlouhodobým vztahům neodmyslitelně patří. Ale to tření a ta nedokonalost je přesně to, co nás dělá lidmi.
Až příliš pozdě jsem si v té studené garáži uvědomila, že můj muž vlastně nikdy nechtěl skutečnou manželku, se kterou by sdílel těžký život. Chtěl jen někoho, kdo by bez odmlouvání plnil funkce. A když jsem na chvíli přestala fungovat na sto procent, prostě si pořídil novější, poslušnější model s aplikací.
S přístrojem se totiž nikdy nemusíte hádat, ale taky s ním nikdy nebudete doopravdy žít.
