Článek
Včera večer jsem zakopla o mluvícího dinosaura. Zase. Řval na celou chodbu něco o křídovém období, zatímco já jsem se snažila s košem prádla nespadnout ze schodů. Ten dinosaurus stál patnáct stovek a Tomášek si s ním hrál přesně dvacet minut. Pak ho odhodil do kouta, kde se k němu přidala mluvící farma, autodráha, kterou nikdo nesložil, a hromada plyšáků, co už nemají kam patřit.
Bydlíme v domku na vesnici, máme zahradu, ale uvnitř to vypadá jako ve skladu hračkářství po výbuchu. Mám pocit, že se topíme v plastu. Je to všude. V obýváku, v dětském pokoji, v koupelně, i v kuchyni pod stolem nacházím angličáky.
Kdy se to stalo? Kdy se z nevinné radosti z dárku stala tahle nenasytná mašinérie?
Když jsme s Petrem začínali, počítali jsme každou korunu. Naše první Vánoce byly o jednom dárku pro každého a ručně malovaném přáníčku. Bylo to krásné. Bylo to o nás. Pak přišly děti. Tomášek a Terezka. A s nimi přišla i finanční stabilita, na kterou jsme tak dlouho čekali. Petr začal vydělávat víc a najednou jsme si mohli dovolit „všechno“.
A tak jsme začali kupovat.
„Hlavně ať mají radost, Jano,“ říkal mi Petr, když do košíku házel třetí krabici Lega, která nebyla na seznamu. „My jsme to neměli, tak ať si to užijí.“
Zpočátku to bylo omluvitelné. První narozeniny, první Vánoce. Chcete vidět ty rozzářené oči. Jenže ty oči září čím dál kratší dobu. Tomášek rozbalí dárek, podívá se, možná zmáčkne knoflík, a hned se natahuje po dalším. Ten předchozí už pro něj neexistuje. Je to jen překážka na cestě k dalšímu prchavému okamžiku uspokojené zvědavosti.
Dárky se staly univerzálním platidlem. Výkupným za čas, který s nimi netrávíme. Cenou za klid, když potřebujeme vteřinu pro sebe. Odměnou za to, aby byly „hodné“.
Hromady, které mě dusí
Vrcholem všeho jsou návštěvy tchyně. Zdena vždycky přijede s autem naloženým až po střechu. „Našla jsem úžasnou věc!“ volá už ode dveří a táhne obrovskou krabici s něčím, co bliká, hraje a vyžaduje osm baterek typu C, které doma samozřejmě nemáme.
Nezáleží na tom, že jsem ji prosila, ať nic nekupuje. Nezáleží na tom, že děti už nemají místo na spaní. Ona potřebuje být ta hodná babička, co nosí největší dárky. A Petr ji v tom podporuje.
„Ale mami, to si přece přáli,“ brání ji, když se snažím naznačit, že další hrad pro panenky už v obýváku opravdu nechci.
„Petře, oni si přejí každou blbost, co vidí v televizi,“ odseknu. „Ale my musíme mít rozum.“
Tenhle rozum nám ale chybí všem. Stali jsme se otroky vlastního blahobytu. Naše děti neumí čekat. Neumí se těšit. Neumí ocenit maličkost. Když Terezka dostane k svátku jen knížku, podívá se na mě pohledem, ve kterém se zračí hluboké zklamání. „A co dál?“ ptá se. Nic dál, Terezko. Jen ta knížka. Ale pro ni je to málo. Je naučená na víc.
Nejsmutnější moment přišel minulý týden. Tomášek měl narozeniny. Dostal tolik dárků, že mu trvalo hodinu je jen rozbalit. Papír byl všude. Bylo to jako neřízené nákupní šílenství. Na konci dne, když dárky byly roztříděné (nebo spíš rozházené), jsem si k němu sedla.
„Tak co, Tomášku, který dárek se ti líbí nejvíc?“ zeptala jsem se.
Podíval se na tu hromadu. Zamyslel se. A pak řekl větu, která mě pálila v krku jako lok polknuté sádry.
„Nevím. Ale kdy dostanu ten zbytek?“
V tu chvíli jsem se cítila fyzicky zle. Ne hněv, ale hluboký, těžký smutek se mi rozlil po celém těle. Bylo mi, jako bychom jim nabízeli jen prázdnou výplň, která je sice nasytí na chvíli, ale uvnitř je neuspokojuje. Hladové po skutečné pozornosti, po společném čase, po něčem, co se nedá koupit.
Uvědomila jsem si, že jsme selhali. Ne finančně, ale emocionálně. Nahradili jsme přítomnost věcmi. Nahradili jsme zážitky objekty.
„Oni zapomenou na nás, ale vzpomenou si, co vlastnily.“ Ta myšlenka se mi vracela celou noc. Nechci, aby si mě Tomášek a Terezka pamatovali jako tu, co vždycky přinesla krabici. Chci, aby si pamatovali, jak jsme spolu stavěli bunkr ze starých dek (co na tom, že už na to nemají místo v pokoji plném hraček), jak jsme pekli cukroví a celá kuchyně byla od mouky, jak jsme se váleli v trávě a koukali na mraky.
Ale jak to změnit? Jak zastavit tenhle rozjetý kolotoč, když tchyně už plánuje dárky na příští Vánoce a Petr se bojí, že když jim nic nekoupí, přestanou ho mít rádi?
Musíme nastavit hranice. Bolestivé, nepříjemné hranice.
Dnes ráno jsem začala uklízet. Vzala jsem velkou krabici a začala do ní házet hračky, se kterými si děti nehrály víc než měsíc. Dinosaurus šel jako první. Farma ho následovala. Bylo to osvobozující.
„Mami, co to děláš?“ přišla Terezka a podezřívavě koukala na krabici.
„Uklízím, zlato. Máme tu moc věcí,“ řekla jsem pevně.
Terezka se na chvíli zamračila, ale pak uviděla panenku, kterou jsem nestihla hodit do krabice. Byla to stará, ošoupaná panenka, kterou dostala k druhým narozeninám. Vzala ji do náruče a začala jí česat vlásky.
Možná ještě není všechno ztraceno.
Pravdou je, že my dospělí si tím kupováním dárků často jen ulehčujeme svědomí. Je to rychlejší, jednodušší a méně namáhavé, než si s dítětem sednout na zem a postavit si s ním věž z kostek. Je to naše vlastní neschopnost být přítomní, kterou maskujeme horami plastu.
A dokud si to nepřiznáme, budeme dál zahlcovat své děti věcmi a přitom je nechat vnitřně strádat po tom nejdůležitějším. Po nás.
Peníze nám daly svobodu koupit jim cokoli, ale sebraly nám odvahu dát jim jen sami sebe. To je ta surová pravda, kterou musíme začít žít, pokud chceme, aby naše děti byly šťastné, a ne jen majetné.
Zítra pojedeme na výlet do lesa. Bez hraček. Bez blikajících nesmyslů. Jen my a stromy. A uvidíme, co se stane.
