Článek
Matěj byl vymodlené dítě. Vychovávali jsme ho s manželem v duchu respektu a lásky. Žádné fyzické tresty, žádný křik, hodně vysvětlování a objímání. Doma to fungovalo. Matěj je ten typ kluka, který mi podrží dveře, pomůže s nákupem a večer si čte encyklopedie o vesmíru. Je tichý, hloubavý, možná trochu introvertní. „Máte doma zlatíčko,“ říkaly mi sousedky. A já se dmula pýchou. Věřila jsem, že naše výchova nese ovoce, že z něj roste empatický mladý muž.
Telefonát zástupkyně ředitele přišel v úterý dopoledne. Tón jejího hlasu byl mrazivě formální. Žádala, abychom se s manželem dostavili okamžitě. Ne zítra, ne po práci. Teď. Cestou do školy jsem v autě spřádala obranné scénáře. Určitě to je omyl. Někdo ho nařkl neprávem. Nebo se jen bránil. Můj Matěj by mouše neublížil. Cítila jsem spravedlivý hněv na systém, který si zasedl na citlivého kluka.
Když jsme vstoupili do kanceláře, hněv se vypařil a vystřídala ho tíseň. Kromě vedení školy tam seděla i paní Nováková, matka Matějova spolužáka Davida. Plakala. David tam nebyl, ale na stole ležely jeho roztrhané sešity a rozšlapané brýle. „Paní Aleno,“ začala ředitelka a sepjala ruce. „To, co zde řešíme, není ojedinělý incident. Je to vyvrcholení měsíců systematické šikany.“ Chtěla jsem protestovat. Chtěla jsem křičet, že to není možné. Ale pak mi ředitelka otočila monitor počítače. Byl to záznam z chodby. Viděla jsem svého syna. Ale nepoznávala jsem ho. Nebyl to ten tichý chlapec z obýváku. Na videu stál nad menším Davidem, který se krčil v koutě. Matěj se nesmál, nekřičel. Měl v tváři chladný, kalkulující výraz. Viděla jsem, jak mu s ledovým klidem bere batoh a vysypává jeho obsah do koše. Viděla jsem, jak dává ostatním klukům pokyn, aby do Davida strčili. Byl jako generál malé, kruté armády. Vyzařovala z něj moc. A co bylo nejhorší – zjevně si tu moc užíval.
V tu chvíli se mi udělalo fyzicky zle. Musela jsem se chytit opěradla židle, aby se se mnou nezatočil svět. Paní Nováková vzlykla: „Můj syn nechce chodit do školy. Zvrací ze stresu. Bojí se vašeho Matěje.“ Ta věta mě zasáhla jako facka. Bojí se vašeho Matěje. Podívala jsem se na manžela. Byl popelavě šedý, neschopný slova. Naše iluze o dokonalé výchově, o tom, že láska stačí k tomu, aby byl člověk dobrý, se roztříštila o podlahu té sterilní kanceláře.
Cesta domů proběhla v tichu. Matěj seděl vzadu, díval se z okna. „Proč?“ zeptala jsem se nakonec. Hlas se mi třásl. „Proč jsi mu to dělal?“ Otočil se na mě. V očích neměl lítost, spíš nepochopení, proč z toho děláme takovou vědu. „Davida nikdo nemá rád, mami. Je divný. A aspoň se mi ostatní nesmějí, když vidí, že jsem silnější,“ odpověděl klidně.
V té jednoduché, logické větě byla ukrytá celá tragédie. Selhali jsme. Naučili jsme ho být sebevědomým, ale nenaučili jsme ho pokoře. Dali jsme mu pocit výjimečnosti, který si ve školním kolektivu přetvořil v právo dominovat. Možná jsme ho chránili až moc, a on si svou potřebu moci začal vybíjet tam, kde jsme to neviděli. Doma je to stále ten „hodný kluk“. Staví si Lego a jí večeři. Ale já se na něj teď dívám a vidím cizince. Vidím ten chladný úšklebek z videa. Cítím strach. Ne o něj, ale z něj.
Čeká nás dlouhá cesta. Návštěvy psychologa, omluvy rodině Davida, možná i změna školy. Ale nejtěžší bude práce u nás doma. Musíme zbořit ten piedestal, na který jsme syna postavili. Musíme mu ukázat hranice, které bolí. Je těžké milovat své dítě, když se vám hnusí jeho činy. Ale vím, že právě teď mě potřebuje nejvíc. Ne jako obhájkyni, která zamete jeho chyby pod koberec, ale jako přísného průvodce, který ho naučí, že skutečná síla nespočívá v tom, že někoho ponížíte, ale v tom, že ho zvednete ze země. Bude to bolet nás oba, ale jiná cesta není.
