Článek
Pravda byla úplně jiná. A když mi ji Petr konečně řekl, vůbec jsem nevěděla, jestli se mi ulevilo, nebo jestli se právě rozpadlo celé naše manželství.
Vždycky jsem byla ta, která se snažila
S Petrem jsme se poznali, když mi bylo šestadvacet. Nebyla to žádná láska na první pohled. Pracovali jsme ve stejné firmě, několikrát jsme šli s kolegy na pivo a až postupně jsme zjistili, že spolu vlastně trávíme čím dál víc času.
Na začátku vztahu bylo všechno normální. Alespoň jsem si to tehdy myslela.
Spali jsme spolu, objímali se, jezdili na víkendy a po dvou letech se k sobě nastěhovali. Petr nikdy nebyl muž, který by po mně skočil hned ve dveřích, ale nepřišlo mi na tom nic zvláštního.
Naopak. Líbilo se mi, že není ten typ, který myslí jen na sex.
Po narození našeho prvního syna Matěje se intimní život samozřejmě změnil. Byli jsme unavení, Matěj špatně spal a já několik měsíců řešila hlavně kojení, pleny a to, kdy se konečně vyspím déle než tři hodiny v kuse.
Jenže časem jsem si začala všímat, že když už chuť mám, Petr ji většinou nemá.
„Jsem úplně mrtvý,“ říkal.
Nebo ho bolela hlava. Musel ráno vstávat. Přejedl se. Chtěl se jen přitulit.
Důvod se vždycky našel.
Po druhém dítěti už jsem si byla jistá, že je problém ve mně
Když se narodila Klárka, přibrala jsem skoro patnáct kilo.
Dlouho mi trvalo, než jsem se zase začala cítit jako žena. Nosila jsem velká trička, nesnášela svoje břicho a večer jsem se převlékala tak, aby mě Petr neviděl nahou.
Přitom on mi nikdy neřekl nic špatného.
Když jsem se ho zeptala, jestli mu vadí, že jsem přibrala, vypadal skoro překvapeně.
„Vždyť jsi krásná.“
Jenže mě ta věta spíš rozčílila.
Kdybych byla krásná, proč se mě skoro nedotýká?
Začala jsem cvičit. Zhubla jsem. Koupila jsem si nové spodní prádlo. Jednou jsem dokonce nechala děti přespat u mojí mámy a připravila doma večeři.
Petr pochopil, co mám v plánu, ještě než jsme dojedli.
Najednou začal sklízet nádobí.
„Nech to být,“ řekla jsem.
„Já to jenom hodím do myčky.“
„Petře.“
Zastavil se.
„Ty se mnou nechceš spát?“
Podíval se na mě a přesně v tu chvíli jsem poprvé viděla něco, čeho jsem si předtím nevšimla.
Nebyl otrávený.
Byl nervózní.
„Chci,“ řekl nakonec.
Jenže oba jsme věděli, že to není pravda.
Začala jsem hledat jinou ženu
Nejhorší nebylo samotné odmítání. Nejhorší bylo, že jsem nevěděla proč.
Člověk si potom začne vysvětlovat věci sám.
Petr začal večer často sedět s telefonem v ruce. Když jsem přišla, někdy displej zhasnul. Několikrát se usmál nad nějakou zprávou a mně okamžitě proběhlo hlavou, že si píše s jinou.
Jednou nechal telefon na kuchyňské lince.
Věděla jsem, že bych se do něj neměla dívat.
Stejně jsem to udělala.
Projela jsem zprávy, WhatsApp i e-mail.
Nic.
Žádná milenka. Žádné tajné schůzky.
Místo úlevy jsem cítila skoro zklamání.
Nevěra by alespoň všechno vysvětlovala.
Jednoho večera jsem to už nevydržela.
Děti spaly a Petr zase seděl na gauči s mobilem.
„Je v tom někdo jiný?“ zeptala jsem se.
Zvedl hlavu.
„Cože?“
„Máš jinou ženskou?“
„Ne.“
„Tak chlapa?“
To ze mě vyletělo dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.
Petr se na mě několik vteřin jen díval.
„Ne.“
„Tak mi sakra řekni, co se děje.“
Telefon položil na stůl.
A potom řekl větu, kterou jsem vůbec nečekala.
„Myslím, že jsem asexuální.“
Nejdřív jsem se mu skoro vysmála
V první chvíli jsem měla pocit, že si ze mě dělá legraci.
„Cože jsi?“
„Asi asexuál.“
„Petře, máme dvě děti.“
Dnes mi to přijde jako hloupá reakce, ale tehdy mě nic jiného nenapadlo.
Jak může být asexuální muž, se kterým jsem roky spala a se kterým mám dvě děti?
Řekl mi, že právě proto o tom tak dlouho pochyboval i on.
Sex mu nikdy nevadil. Někdy mu byl příjemný. Měl rád blízkost, doteky a mě. Jen prý téměř nikdy nezažíval potřebu sexu tak, jak ji popisovali ostatní lidé.
„Na začátku vztahu jsme spolu spali,“ namítla jsem.
„Protože jsem chtěl být s tebou.“
„Takže ses celou dobu nutil?“
„Ne.“
Zavrtěl hlavou.
„To právě neumím vysvětlit. Jen jsem si vždycky myslel, že ostatní to mají stejně. Že sex prostě patří ke vztahu.“
Poslouchala jsem ho a měla chuť brečet i křičet zároveň.
„A osm let jsi mi to nemohl říct?“
„Osm let jsem nevěděl, co ti mám říct.“
Nejvíc mě bolelo něco jiného
Tu noc jsme šli spát každý na svou stranu postele.
Nemohla jsem usnout.
Celé roky jsem si říkala, že nejsem dost hezká. Že jsem přibrala. Že jsem po porodu zanedbaná. Že jiné ženy jsou přitažlivější.
A teď mi muž vedle mě vysvětloval, že problém možná nikdy nebyl ve mně.
Jenže kupodivu mě to neuklidnilo.
Naopak.
Pokud by měl milenku, mohla bych odejít.
Pokud by se mu nelíbilo moje tělo, mohla bych se naštvat.
Ale co mám dělat s člověkem, který mě miluje a zároveň možná nikdy nebude chtít sex tak jako já?
Další týdny byly hrozné.
Začali jsme spolu mluvit o věcech, o kterých jsme předtím devět let mlčeli.
Zjistila jsem například, že když jsem si oblékla hezké prádlo a Petr poznal, že očekávám sex, často ho přepadl stres.
Já jeho nervozitu četla jako odmítnutí.
On moje zklamání jako důkaz, že selhává.
Čím víc jsem se snažila, tím víc se stahoval.
Čím víc se stahoval, tím víc jsem měla pocit, že mě nechce.
Byli jsme v tom zaseknutí roky.
Poprvé jsem přemýšlela o rozvodu
Jednou večer jsem mu řekla něco, za co jsem se okamžitě cítila provinile.
„Já ale nechci zbytek života žít bez sexu.“
Petr dlouho nic neříkal.
Potom jen odpověděl:
„Já to po tobě ani nechci.“
Ta věta mě vyděsila.
„Co tím myslíš?“
„Nevím.“
Bylo na něm vidět, že má slzy v očích.
„Jenom nechci, aby ses mnou zůstala a za deset let mě nenáviděla.“
Tehdy mi poprvé skutečně došlo, že se nebojím jen já.
Bál se i on.
Několik dní jsme se skoro nebavili.
V hlavě jsem si představovala život po rozvodu. Střídavou péči, nový byt, vysvětlování dětem.
A připadalo mi absurdní rozbíjet rodinu, která jinak funguje.
Petr je skvělý táta. Smějeme se stejným věcem. Umíme spolu cestovat, hospodařit i mlčet.
Jenže zároveň jsem věděla, že nestačí sama sebe přesvědčovat, že sex není důležitý, když pro mě důležitý je.
Nemáme vyřešeno všechno
Nakonec jsme začali chodit na párové konzultace.
Ne proto, aby někdo Petra „opravil“.
Potřebovali jsme se hlavně naučit mluvit.
Dnes je to skoro rok od večera, kdy mi řekl, že si myslí, že je asexuální.
Jsme pořád spolu.
Náš intimní život nevypadá jako na začátku vztahu a asi ani nikdy nebude. Přestala jsem čekat, že Petr najednou začne mít stejnou potřebu sexu jako já.
On zase přestal předstírat, že je všechno v pořádku, když není.
Některé věci si domlouváme mnohem otevřeněji. Říkáme si, co nám je příjemné, co nechceme a kdy už jeden z nás něco dělá jen ze strachu, že toho druhého zklame.
Někdy je to zvláštní.
Rozhodně to není romantická pohádka.
Občas pořád přemýšlím, jestli dokážeme takhle žít dalších dvacet nebo třicet let.
Ale jedna věc se změnila úplně.
Když se dnes podívám do zrcadla, nehledám na svém těle důvod, proč mě můj muž nechce.
Protože jsem po osmi letech konečně pochopila, že jsem celou dobu hledala odpověď na špatnou otázku.
