Článek
Jenže děti odešly z domu, přestala jsem řešit antikoncepci a poprvé po letech jsem měla pocit, že můžeme být zase jen muž a žena.
Já se na tu část života začala těšit.
Milan se mi ale začal vyhýbat.
Čekala jsem, že po padesátce půjde všechno spíš z kopce
S Milanem jsme spolu skoro třicet let.
Máme dva syny. Když byli malí, náš intimní život vypadal asi podobně jako u většiny rodičů.
Člověk má chuť, ale dítě nespí.
Dítě spí, ale člověk nemá sílu.
Potom přijde druhé dítě, školka, škola, kroužky, práce a najednou zjistíte, že jste si sex naplánovali na sobotu večer stejně jako velký nákup.
Nikdy jsme ale neměli zásadní problém.
Někdy to bylo lepší, někdy horší.
Když mi začal přechod, měla jsem pocit, že teď přijde definitivní konec.
Kamarádky si stěžovaly na návaly, spaní, nálady nebo to, že na sex nemají vůbec chuť.
Já měla několik měsíců také období, kdy jsem se necítila dobře.
Pak se to ale změnilo.
A překvapivě úplně opačně, než jsem čekala.
Najednou jsem měla na Milana chuť častěji než posledních patnáct let.
Neřešila jsem, jestli otěhotním. Děti už doma skoro nebyly. Nemusela jsem čekat, až někdo usne za stěnou.
Připadalo mi, že jsme dostali druhou šanci.
Milan z toho očividně takovou radost neměl.
Nejdřív jsem si myslela, že je prostě unavený
Začalo to nenápadně.
Večer jsme leželi v posteli, já se k němu přitiskla a on mě políbil na čelo.
„Jsem úplně mrtvej.“
Nic zvláštního.
Další večer usnul u televize.
Potom ho bolela záda.
Jednou se přejedl.
Podruhé musel ráno brzo vstávat.
Ze začátku mi to přišlo skoro legrační.
„Ty se mi nějak vyhýbáš,“ řekla jsem mu jednou.
„Nevyhýbám.“
„Tak já už nevím, jak tě mám svést.“
Usmál se.
„V padesáti čtyřech mě musíš ještě svádět?“
„Tak očividně jo.“
Políbila jsem ho.
Chvíli všechno vypadalo normálně.
Pak se ale odtáhl.
„Jani, dneska fakt ne.“
Tentokrát mě to zabolelo.
Ne proto, že jeden večer nechtěl.
Ale protože jsem si začala uvědomovat, že poslední dobou nechce skoro nikdy.
Začala jsem si připadat směšně
Nikdy jsem nebyla žena, která by se doma promenádovala v krajkovém prádle.
Po třiceti letech manželství už člověk ví, jak ten druhý vypadá ráno s oteklýma očima i při střevní viróze.
Jenže najednou jsem začala řešit, jak vypadám.
Koupila jsem si nové spodní prádlo.
Začala jsem si večer dávat větší pozor na to, abych neusnula v obrovském tričku.
Jednou jsem se dokonce objednala ke kadeřnici jen proto, že jsem si říkala, že třeba potřebuju nějakou změnu.
Milan si vlasů všiml.
„Máš to hezký.“
„Děkuju.“
A tím to skončilo.
Začala jsem se prohlížet v zrcadle.
Prsa už samozřejmě nebyla tam, kde ve třiceti.
Na břiše jsem měla jizvu po císařském řezu.
Na stehnech celulitidu.
Jenže všechny ty věci měl Milan před očima roky.
Proč by mu měly vadit právě teď?
Napadlo mě něco jiného.
Možná se mu líbí někdo mladší.
Stačila jedna žena z práce
Milan pracuje ve stavební firmě.
O jeho kolezích jsem věděla skoro všechno, aniž bych většinu z nich pořádně znala. Tolik let posloucháte doma stejné historky, až máte pocit, že s nimi pracujete taky.
Jednou při večeři zmínil novou kolegyni.
„Klára dneska zase popletla objednávku.“
Nevím proč, ale to jméno jsem si zapamatovala.
O několik dní později ji zmínil znovu.
Pak mi ukazoval fotky z nějaké firemní akce.
„A tohle je kdo?“ zeptala jsem se.
Mladá blondýna, možná něco přes třicet.
„Klára.“
Samozřejmě.
V tu chvíli se mi v hlavě rozjel film.
Mladá kolegyně.
Manžel, který se mnou nechce spát.
Častější práce přesčas.
Najednou všechno perfektně zapadalo.
Přitom žádné skutečné důkazy jsem neměla.
Udělala jsem něco, na co nejsem pyšná
Jednou večer se Milan sprchoval a jeho telefon zůstal na stole.
Nikdy předtím jsem mu ho neprohlížela.
Tentokrát jsem ano.
Hledala jsem Kláru.
Našla jsem ji v pracovním chatu.
Zprávy byly neuvěřitelně nudné.
Materiál.
Termíny.
Faktury.
Žádné srdíčko.
Žádné tajné schůzky.
Měla bych cítit úlevu.
Necítila jsem.
Protože tím jsem se zase vrátila k původní otázce.
Pokud není jiná žena, proč nechce mě?
Jednou jsem to už nevydržela
Byl pátek.
Byli jsme sami doma.
Udělala jsem večeři, otevřeli jsme víno a měli jsme příjemný večer.
Když jsme šli spát, říkala jsem si, že tentokrát to bude normální.
Začala jsem Milana líbat.
Chvíli mi polibky vracel.
Pak se zase odtáhl.
„Promiň.“
Sedla jsem si.
„Ne.“
„Co ne?“
„Tentokrát mi neříkej, že jsi unavenej.“
Mlčel.
„Máš jinou ženskou?“
„Ne.“
„Tak se ti nelíbím?“
„Jani, prosím tě.“
„Tak mi řekni, co se děje.“
„Nic se neděje.“
To mě rozčílilo nejvíc.
„Měsíce se mnou skoro nechceš spát a nic se neděje?“
Milan se otočil zády.
„Nechme to.“
V tu chvíli jsem řekla něco, co mě později mrzelo.
„Tak mi alespoň řekni, jestli už na to nemáš.“
Okamžitě ztuhl.
Toho výrazu jsem si všimla.
A najednou mi došlo, že jsem možná trefila něco, o čem nechce mluvit.
Druhý den byl úplně jiný
Ráno skoro nepromluvil.
Odpoledne odešel ven.
Když se vrátil, zeptala jsem se, jestli je na mě naštvaný.
„Ne.“
„Jsi.“
Sedl si ke stolu.
„Víš, co je nejhorší?“
Čekala jsem cokoliv.
„Že čím víc ty chceš, tím víc já vím, že to zase pokazím.“
Chvíli jsem nechápala.
„Co pokazíš?“
Díval se do stolu.
„Prostě to nefunguje vždycky.“
Najednou jsem nevěděla, co říct.
Za téměř třicet let jsem Milana viděla nemocného, opilého, vyděšeného i brečet na pohřbu jeho táty.
Nikdy jsem ho ale neviděla takhle zahanbeného.
„Jak dlouho?“
„Nevím. Rok.“
„Rok?“
Přikývl.
„A proč jsi mi nic neřekl?“
Pokrčil rameny.
„Co jsem ti měl říct?“
Každé moje přiblížení pro něj znamenalo zkoušku
Teprve potom mi vysvětlil, co se poslední měsíce dělo.
Nebylo to tak, že by neměl chuť vůbec.
Jen několikrát se mu stalo, že erekce nevydržela.
Poprvé to hodil na únavu.
Podruhé na víno.
Jenže pak začal čekat, jestli se to stane znovu.
A přesně tím to bylo horší.
Když jsem se k němu večer přitulila, já jsem myslela na sex.
On myslel na to, jestli zase selže.
„Takže ses mi radši vyhýbal?“
„Jo.“
„A nechal mě několik měsíců přemýšlet, jestli jsem stará a hnusná?“
„To jsem nevěděl.“
„Jak jsi to mohl nevědět?“
„Protože jsi poslední dobou vypadala přesně opačně.“
Tomu jsem nerozuměla.
„Jak?“
„Jako že ti je zase třicet.“
Málem jsem se zasmála.
„Cože?“
„Máš pořád dobrou náladu, chceš někam chodit, chceš sex. A já měl pocit, že nestíhám.“
Připadala jsem mu mladší, než se cítil on
Tohle mě nikdy nenapadlo.
Já se celé měsíce bála, že Milanovi připadám stará.
On se vedle mě začal cítit starý sám.
Řekl mi, že moje nová chuť na sex mu nejdřív lichotila.
Potom ho začala děsit.
Každý můj pokus byl pro něj další příležitost, kdy může selhat.
„A ta Klára?“ zeptala jsem se.
Podíval se na mě zmateně.
„Jaká Klára?“
V tu chvíli jsem pochopila, jak daleko už jsem ve své hlavě došla.
Přiznala jsem mu, že jsem mu prohlédla telefon.
Naštval se.
Právem.
Ten večer jsme se nakonec pohádali kvůli úplně jiné věci, než kvůli které jsme rozhovor začali.
Ale alespoň jsme poprvé mluvili pravdu.
Nejtěžší bylo přesvědčit ho, aby s tím něco dělal
Milan několik týdnů odmítal jít k lékaři.
Tvrdil, že se to spraví.
Pak že je to normální věkem.
Potom že z toho dělám zbytečně problém.
Já mu nakonec řekla, že problém pro mě není to, že někdy něco nefunguje.
Problém je, že raději půl roku předstírá, že mě nechce, než aby mi řekl, čeho se bojí.
To zabralo.
Objednal se.
Nebudu tvrdit, že po jedné návštěvě bylo všechno zázračně vyřešené.
Nebylo.
Ale už samotný fakt, že se o tom přestalo mlčet, změnil hodně.
Dnes už vím, že jsme oba řešili úplně jiný problém
Od toho rozhovoru uplynulo skoro deset měsíců.
Náš sexuální život není stejný jako ve třiceti.
Ani nemá být.
Někdy všechno funguje.
Někdy ne.
Někdy máme sex.
Jindy skončíme jen u mazlení a vůbec z toho neděláme tragédii.
Nejdůležitější změna je, že Milan už neutíká pokaždé, když se ho dotknu.
A já už každé jeho odmítnutí automaticky nepřekládám jako větu: „Nejsi pro mě přitažlivá.“
Přitom přesně to jsme oba dělali.
Já se bála, že stárnu a on už mě nechce.
On se bál, že stárne a já zjistím, že mi nestačí.
Spali jsme vedle sebe a každý se potichu bál úplně stejné věci.
Že pro toho druhého přestává být dost dobrý.
