Článek
Jiřímu bylo sedmdesát. Dcera o něm věděla, že nemá rád rychlou jízdu, nesnáší otevřená okna v autě a při každém delším výletu kontroluje předpověď počasí. Motorku považovala za další věc, které se její otec s věkem začal bát.
„Já už mám taky přes čtyřicet,“ připomínala mu.
Jiří pokaždé odpověděl, že to na věci nic nemění.
Martina se s ním časem přestala přít. Když jela na návštěvu, nechávala motorku doma. Na rodinných oslavách raději nevyprávěla o výletech, při kterých projela kus republiky.
Jednou přijela v sobotu dopoledne bez ohlášení. Jiří stál u branky a díval se, jak zastavuje. Když sundala přilbu, zeptal se, jestli by si alespoň na chvíli nechtěl sednout za ni. Jen kousek po vesnici.
Odmítl.
Martina se tentokrát nenechala odbýt.
„Co se ti na tom tak nelíbí?“
Jiří se otočil a šel otevřít dům. Myslela si, že zase ukončil rozhovor. V kuchyni však vytáhl ze zásuvky starou fotografii.
Stáli na ní dva mladí muži vedle červené jawy.
Jedním z nich byl její otec.
Druhého neznala.
„To je Karel,“ řekl Jiří.
Bylo jim tehdy kolem třiceti a pracovali spolu v opravně zemědělských strojů. O víkendech jezdili na ryby nebo za známými. Karel neměl vlastní motorku, a tak ho Jiří často vozil.
Jednou v létě vyjeli po dešti. V zatáčce u vedlejší vesnice ležel štěrk, který voda splavila na silnici. Jiří si ho všiml pozdě. Zabrzdil, motorka sklouzla a oba spadli.
Jiří měl odřeniny a naražené rameno.
Karel zlomenou nohu a několik měsíců nemohl do práce.
„Jezdil jsem za ním do nemocnice,“ řekl otec. „Ze začátku.“
Martina čekala.
„Potom jsem přestal.“
Karel mu tehdy nic nevyčítal. Dokonce se snažil žertovat, že ho Jiří konečně naučil pořádně sedět doma. Jiří ale při každé návštěvě sledoval sádru, berle a Karlovu ženu, která chodila do práce a po večerech se starala o domácnost.
Připadal si jako člověk, kterého tam ze slušnosti trpí.
Když Karel přišel domů, Jiří ho navštívil dvakrát. Potom jednou nepřišel, protože měl moc práce. Příště už mu bylo trapné se ozvat. Další měsíc si řekl, že Karel určitě nechce, aby mu nehodu pořád připomínal.
Motorku prodal.
Karel změnil zaměstnání a později se odstěhoval.
Martina položila fotografii na stůl.
„On ti řekl, že tě nechce vidět?“
„Ne.“
„Tak proč sis to myslel?“
Jiří se na ni podíval.
„To nevím.“
Před několika týdny potkal společného známého. Dozvěděl se od něj, že Karel po smrti manželky žije v domově pro seniory v sousedním městě. Měl jeho telefonní číslo napsané na papírku, ale dosud nezavolal.
Martina mu nabídla, že ho tam odveze autem.
Jiří řekl, že si to rozmyslí.
O několik dní později přišel do její garáže.
Přilbu navíc neměla. Než začali řešit cestu, Jiří zavolal Karlovi. Jiří stál u jejího pracovního stolu a ptal se, jestli by mohl přijet.
Martina slyšela jen jeho polovinu rozhovoru.
„Ve čtvrtek? Dobře.“
Potom chvíli mlčel.
„Na motorce. Martina mě přiveze.“
Nechtěla mu slibovat, že se nebude bát. Před cestou si půjčili vhodnou přilbu, Jiří si oblékl pevnou bundu a dcera mu vysvětlila, jak má při jízdě sedět.
Vyjeli pomalu.
První kilometry ji svíral kolem pasu tak pevně, až mu při zastávce řekla, že musí taky dýchat. Jiří se omluvil. Zbytek cesty už seděl o něco volněji.
Před domovem chvíli zůstal stát u motorky.
Martina sundala přilbu.
„Mám jít s tebou?“
Jiří zavrtěl hlavou.
„Zatím počkej tady.“
Karel seděl v návštěvní místnosti. Měl na sobě kostkovanou košili a přes opěradlo židle pověšený svetr. Jiří ho poznal hned.
Omluvil se za nehodu a potom za všechny roky, kdy se neozval.
Karel si ho chvíli prohlížel.
„Na tu nohu jsem si zvykl,“ řekl. „Na to, že jsi přestal chodit, míň.“
Jiří přikývl. Neměl připravené nic, co by na to mohl odpovědět.
Karel mu ukázal na druhou židli.
Martina čekala venku skoro hodinu. Když otec vyšel, zeptala se, jak to dopadlo.
„Chce příště vidět i tebe.“
Cestou domů se zastavili na kávu. Jiří vytáhl telefon a podíval se do kalendáře.
Na další čtvrtek si zapsal Karlovo jméno.
„Odvezu tě zase?“ zeptala se Martina.
„Já můžu autobusem.“
Telefon schoval do kapsy.
„Ale kdybys měla čas, rád se svezu.“
