Článek
Bylo mu dvaapadesát a po návratu z vězení si hledal práci skoro půl roku. Na pohovorech vždycky přišla chvíle, kdy musel vysvětlit tříletou mezeru v životopise. Někdy se ho dál neptali. Jindy poděkovali a slíbili, že se ozvou.
Ve výrobně oken na kraji města ho přijali na pomocné práce. Vedoucí Sedláček jeho minulost znal. Roman mu při prvním rozhovoru řekl, že byl odsouzený za zpronevěru. Peníze, které mu nepatřily, bral postupně. Dlouho si namlouval, že je stihne vrátit.
Sedláček se zeptal, jestli může nastoupit v pondělí.
Roman tehdy odpověděl tak rychle, až se oba zarazili.
Práci dělal pečlivě. Chodil včas, neodmítal přesčasy a po směně si kontroloval kapsy pracovních kalhot. Jednou v nich našel firemní metr. Vrátil se s ním z parkoviště do haly, přestože mu kolega řekl, že si ho může přinést ráno.
Nevěděl, kdo všechno o jeho minulosti ví. Když někdo hledal nářadí, raději se hned rozhlédl kolem svého pracoviště.
Nikdo ho neobvinil.
Přesto se pokaždé bál, že právě dnes to přijde.
Jednou týdně se scházel s dcerou Klárou. Bylo jí šestadvacet a pracovala v lékárně. Během jeho trestu za ním zpočátku nejezdila. První návštěvu zvládla až po několika měsících a většinu času oba mluvili o tom, jaké je venku počasí.
Teď spolu chodili na kávu.
Klára se ptala, jak se mu v práci daří. Roman odpovídal, že dobře. Když chtěla vědět něco konkrétního, řekl, že je tam pořád co uklízet. Potom se zeptal na ni.
Osm měsíců tak uplynulo téměř bez povšimnutí.
Ve čtvrtek odpoledne zavolali Sedláčkovi ze školky. Syn měl horečku a potřeboval vyzvednout. Druhý vedoucí byl na montáži a skladník už odešel k lékaři.
Sedláček se rozhlédl po hale. Dva pracovníci balili hotová okna, Roman odvážel prázdný vozík.
Požádal ho, aby po odchodu ostatních zkontroloval zadní vrata, zamkl sklad a zapnul alarm. Roman už zavírání několikrát viděl. Vždycky u toho ale stál někdo další.
„Já bych radši zavolal panu Hruškovi,“ řekl.
„Ten je v nemocnici s manželkou.“
Roman se podíval na klíče. Ležely vedle dodacího listu, který měl odnést do kanceláře.
„Víte, za co jsem seděl.“
Sedláček si oblékal bundu.
„Vím. Říkal jste mi to, když jste nastupoval.“
Chvíli čekal, jestli Roman ještě něco dodá.
Potom mu ukázal, který klíč patří ke skladu, a nechal ho zadat kód alarmu nanečisto. Roman si pořadí úkonů napsal na rub dodacího listu.
Když ostatní odešli, prošel halu od jednoho konce k druhému. Zkontroloval okna, zadní vrata i dveře skladu. U regálu s kováním chvíli stál. Všechno bylo na svém místě.
Zamkl, zapnul alarm a vyšel ven.
Na parkovišti se ještě otočil. Měl chuť vrátit se a všechno obejít znovu. Místo toho vytáhl papír z kapsy a přečetl si jednotlivé body.
Pak šel domů.
Klára mu večer zavolala, jestli sobotní káva platí. Roman potvrdil, že ano, a tentokrát hovor hned nepředal její práci a jejím starostem.
Řekl jí, co se odpoledne stalo.
Dcera nejprve nechápala, proč jí tak podrobně popisuje zavírání skladu. Potom se zeptala, jestli klíče pořád má.
„Mám. Ráno je vrátím.“
Na druhém konci bylo chvíli ticho.
„Tak je nezapomeň doma.“
Řekla to docela obyčejně. Roman se přesto usmál.
Ráno položil svazek na Sedláčkův stůl. Vedoucí poděkoval a zeptal se, jestli fungoval alarm.
„Fungoval. Všechno je zamčené.“
„Dobře. Dneska přijede víc materiálu. Vezměte si na pomoc Ondru.“
Roman přikývl a vyšel do haly.
Nezměnila se jeho minulost ani práce, kterou měl před sebou. Stále musel splácet dluh a s dcerou měli mnoho věcí, o kterých zatím nedokázali mluvit.
Když se ho ale Klára v sobotu zeptala na zaměstnání, neodpověděl jen, že zase zametal.
Vyprávěl jí o dodávce profilů a o Ondrovi, kterého měl zaučit.
Poprvé po dlouhé době měl pocit, že jí může říct i něco jiného než to, co pokazil.
