Článek
Bylo jí šestapadesát a poslední dobou se v noci budila několikrát. Někdy jí bylo horko, jindy se probudila zimou. Jejich společná peřina totiž obvykle končila na Antonínově straně postele.
Manžel tvrdil, že ji nebere.
Podle něj se Lenka odkopávala sama a on jen přikrýval to, co zůstalo volné.
„Tak proč mám ráno jednu nohu venku a ty jsi zabalený dvakrát?“
„Protože se hodně vrtíš.“
Tuhle debatu vedli v různých obměnách několik měsíců. Antonín si z ní pokaždé odnesl přesvědčení, že jeho žena špatně spí. Lenka si odnášela peřinu.
Když se jednou ve tři ráno pokoušela vytáhnout svůj roh zpod jeho zad, Antonín se napůl probudil.
„Co je?“
„Zima.“
„Tak se přikryj.“
Ráno objednala dvě samostatné peřiny.
Vybrala lehčí pro sebe a teplejší pro Antonína. Dokonce koupila povlečení stejné barvy, aby postel nevypadala jako dvě náhodně přistavená lůžka.
Manželovi to nepomohlo.
Stál v předsíni a prstem zkoušel tloušťku jednoho balíku.
„Proč dvě?“
Lenka nejprve předpokládala, že žertuje.
Než mu stačila vysvětlit rozdíl v náplni, zeptal se, jestli ho ještě miluje.
Zůstala stát s nůžkami v ruce.
„Toníku, kupovala jsem peřiny. O rozvodu se mě v obchodě nikdo neptal.“
Antonín se neusmál.
„Třicet let spíme pod jednou.“
To byla pravda. První velkou společnou peřinu koupili krátce po svatbě. Lenka si pamatovala, jak ji nesli přes sídliště. Antonín tehdy vybral největší, kterou v obchodě měli, a doma zjistili, že na ni nemají povlečení.
Tři večery jim sklouzávala z postele v bílém sypku, než Lenka sehnala správný rozměr.
Později ji dvakrát vyměnili, ale pokaždé zase za jednu velkou.
Antonín si sedl na kraj postele.
„Připadá mi to, jako bychom už spolu nechtěli být.“
Lenka položila nůžky na komodu.
Řekla mu, že během dne tráví osm hodin v práci a večer nechce být protivná jen proto, že zbytek noci bojuje o přikrývku. Antonín přikývl. Potom navrhl, že si od nynějška bude dávat pozor.
„Ve spánku?“
„Aspoň to můžu zkusit.“
Domluvili se na třech nocích se dvěma peřinami. Antonín přitom chtěl vědět, co se stane, pokud se Lence nebude spát líp.
„Tak se k té velké můžeme vrátit,“ řekla.
První večer se přikryl a odsunul až na kraj matrace.
„Tam nemusíš,“ připomněla mu Lenka.
„Aby ses dobře vyspala.“
„Já potřebuju vlastní peřinu. Ne tři metry odstupu.“
Zhasla.
Antonín ještě chvíli upravoval přikrývku. Pak se zeptal, jestli mu podá ruku.
Lenka mu ji podala.
Ráno se probudila dřív než on. Podívala se na hodiny, protáhla se a zjistila, že má obě nohy v teple. Antonín ležel na zádech a jeho peřina zůstala na jeho straně.
U snídaně se jí opatrně zeptal, jak spala.
„Dobře.“
„Já taky,“ řekl. „Ale to ještě nic neznamená.“
Druhou noc se Lenka zase probudila. Bylo jí horko. Odhodila svou peřinu, chvíli počkala a potom se přikryla.
Antonín při tom ani neotevřel oči.
Třetí večer si šel lehnout první. Když Lenka přišla do ložnice, měl přikrývku vytaženou až pod bradu.
„Tak co?“ zeptala se.
„Co?“
„Dneska končí zkouška.“
Antonín se zadíval na její peřinu složenou u polštáře.
„Já bych tomu dal ještě týden.“
Lenka se začala smát.
„Kvůli jistotě,“ dodal.
Velkou peřinu nakonec vyprali a uložili do skříně pro návštěvy. Antonín při skládání poznamenal, že se mu pod ní spalo dobře.
„Tobě ano,“ řekla Lenka.
Chvíli ji držel za druhý konec. Potom přikývl a přeložil ji napůl.
O několik týdnů později přijela dcera. Když prošla kolem otevřené ložnice, všimla si dvou přikrývek a zeptala se, jestli rodiče změnili spaní.
Antonín jí ochotně vysvětlil, která peřina je lehčí a která teplejší.
Lenka poslouchala z kuchyně.
Večer si lehli každý pod svou. Antonín se k ní otočil a jako obvykle začal vyprávět, co zapomněl říct u večeře.
Lenka ho poslouchala. Pak mezi peřinami našla jeho ruku.
Po chvíli ji pustila.
Antonín už spal. Lenka si vytáhla svou peřinu přes rameno a zavřela oči.
