Článek
Janě bylo jednapadesát a poslední týdny měla v telefonu víc čísel na lékaře než na kamarádky. Zvykla si vozit mamince všechno, co potřebovala. Čisté prádlo, oblíbený čaj, brýle i krém, který si Alena doma vždycky schovávala do horní zásuvky.
Žehlicí prkno však považovala za zbytečnost.
Mamince bylo sedmasedmdesát. Ještě na jaře seděla u šicího stroje téměř každý den. Potom přišla vyšetření, pobyt v nemocnici a chvíle, kdy už doma nemohla zůstat bez nepřetržité pomoci.
V hospici se Jana při každé návštěvě ptala, jestli ji něco bolí, co snědla a zda v noci spala. Alena odpovídala. Po několika minutách většinou obě zmlkly.
Jana pak rovnala věci na nočním stolku.
Tentokrát maminka začala mluvit o šatech.
Paní Benešová bydlela ve vedlejším vchodě. Po dvanácti letech soužití se rozhodla vzít si svého partnera. Chtěli jen obřad na radnici a oběd s rodinou. Alenu požádala o jednoduché modré šaty.
Látku společně vybíraly ještě předtím, než se Alenin stav zhoršil. Zbývalo začistit spodní lem a přišít háček u zipu.
„Zavolám jí,“ řekla Jana. „Určitě to pochopí.“
„Já vím, že to pochopí.“
„Tak proč to řešíš?“
Maminka se zadívala k oknu.
„Protože jsem jí slíbila, že budou.“
Jana znala ten tón. Jako dítě u něj sedávala s rozpáraným rukávem nebo utrženým knoflíkem. Maminka dokázala přešívat jeden rukáv celé odpoledne. Jana teď měla pocit, že ji musí před vlastní důsledností chránit.
„Potřebuješ odpočívat.“
Alena si přitáhla přikrývku.
„To tady dělám celý den.“
Doma Jana našla šaty přehozené přes opěradlo židle. Ve spodním okraji držely špendlíky a na stole ležela krabička s nitěmi. Vedle stroje stál hrnek, který tam maminka nechala v den odjezdu do nemocnice.
Jana ho odnesla do kuchyně. Potom se vrátila a šaty složila do tašky.
O možnosti žehlení se poradila se sestrou. Ta jí nabídla, že si později může půjčit prkno v místnosti pro personál. Zatím nebylo potřeba.
Jana přinesla látku, krabičku a malé nůžky. Alena si šaty nechala rozložit přes přikrývku a chvíli kontrolovala spodní okraj.
Vzala jehlu. Při prvním pokusu jí nit vyklouzla z prstů. Při druhém se jí nepodařilo trefit ouško.
Jana natáhla ruku.
„Já ti to navléknu.“
Maminka jí jehlu podala. Potom si odpočinula a zkusila několik stehů. Po chvíli ale položila práci vedle sebe.
Jana čekala, že teď konečně řekne, aby šaty odnesla k jiné švadleně.
„Ukaž ruce,“ řekla místo toho Alena.
„Mami, já šít neumím.“
„Knoflík si přišiješ.“
„Ten není vidět.“
„Tak ten lem taky nebude. Jestli ho uděláš dobře.“
Posunula se na posteli a Jana přitáhla židli blíž.
První stehy byly příliš dlouhé. Nit několikrát stáhla tak pevně, až se látka zvlnila. Alena jí ukázala, kde má zabrat jen několik vláken, a nechala ji kousek vypárat.
Po dvaceti minutách maminka zavřela oči.
Jana práci složila.
Příště přišla znovu. A potom ještě jednou.
Šily vždycky jen chvíli. Když byla Alena unavená, Jana pokračovala sama a hotový úsek jí ukázala až po odpočinku.
Zpočátku mluvily hlavně o stezích. Postupně přišla řeč na první šicí stroj, na zákaznici, která chtěla zúžit šaty a současně ponechat všechny kapsy, i na Janiny maturitní šaty.
„Ty jsem tenkrát nesnášela,“ přiznala Jana.
Alena otevřela oči.
„Já vím. Chtěla jsi černé.“
Obě se zasmály.
Při poslední návštěvě s šaty Jana přišila háček. Maminka zkontrolovala nit a požádala ji, aby lem doma lehce přežehlila.
Když hotové šaty předávala paní Benešové, všimla si, že je jeden steh z líce trochu vidět. Ukázala jí ho.
Sousedka si šaty vyzkoušela. Postavila se před zrcadlo a rukou uhladila sukni.
„Vyfoťte mě pro maminku. A vyřiďte jí, že se v nich vdám.“
Druhý den jí Jana ukázala snímek.
Alena si nasadila brýle, podívala se na fotografii a přiblížila spodní okraj.
„Sedí jí,“ řekla.
Jana se posadila. Tentokrát nezačala rovnat noční stolek.
„A ty černé maturitní,“ zeptala se, „proč jsi mi je tehdy nechtěla ušít?“
Maminka si sundala brýle a začala vysvětlovat. Jana ji nechala domluvit.
