Článek
Vždycky jsem byla tou matkou a manželkou, která „vytváří kouzlo“. Dvacet let jsem pekla dvanáct druhů cukroví, protože manžel má rád linecké a děti zase vosí hnízda. Dvacet let jsem sháněla dárky, o kterých jsem věděla, že udělají radost, balila je do barevně sladěných papírů a po nocích leštila okna, aby k nám Ježíšek přišel do čistého. Byla jsem generálním ředitelem Vánoc. Moje rodina jen přišla k hotovému, zasedla ke stolu, kde voněla rybí polévka, a užívala si tu atmosféru, kterou jsem pro ně vlastní krví a potem vybudovala. Brala jsem to jako svůj úkol. Jako projev lásky. Jenže s každým dalším rokem se ta láska měnila v těžkou, dusivou povinnost. Můj manžel Petr a naše dospívající děti, Adam a Ema, si na ten servis zvykli tak, že ho brali jako samozřejmost. Jako vzduch.
Zlom nastal před třemi týdny. Stála jsem v kuchyni, ruce od těsta, a snažila se vzpomenout, jestli jsem koupila ořechy. Najednou se mi zatočila hlava. Musela jsem si sednout na zem, opřít se zády o linku a rozdýchat panickou ataku. Tělo mi řeklo jasné ne. Večer jsem svolala rodinnou radu. „Letos Vánoce nebudou,“ řekla jsem klidně, ačkoliv se mi uvnitř všechno chvělo. „Nebudu péct. Nebudu kupovat stromeček. Nebudu shánět dárky. Pronajala jsem malou chatu v Beskydech. Kdo chce, může jet se mnou. Budeme jen chodit po horách, číst si a spát.“
Čekala jsem překvapení, možná lehký protest. Ale to, co následovalo, mě zasáhlo přímo do srdce. „To nemyslíš vážně, mami,“ vyhrkla sedmnáctiletá Ema a v očích se jí zaleskly slzy. „Vždyť je to tradice! To nám chceš zničit dětství?“ Petr se na mě díval jako na cizince. „A co kapr? Co salát? Přece nebudeme na Štědrý den jíst chleba se sýrem. Karol, jsi jen unavená, já ti… já ti pomůžu nakoupit,“ nabídl chabě řešení, které ale neřešilo podstatu. Nešlo o nákup. Šlo o tu mentální zátěž, o tu zodpovědnost za štěstí všech ostatních. Nejhorší byl telefonát s mou matkou. „To nemůžeš rodině udělat,“ plakala do telefonu. „Vždyť Vánoce jsou o oběti. Já jsem se pro vás taky vždycky obětovala. Jsi sobecká.“
To slovo viselo ve vzduchu celý týden. Sobecká. Cítila jsem se provinile. Viděla jsem zklamané tváře svých dětí, které sice už dávno na Ježíška nevěří, ale věří na „mámin servis“. Viděla jsem manželovu bezradnost. Měla jsem sto chutí couvnout, jít koupit mouku a začít péct, jen aby byl klid. Jen aby mě měli zase rádi. Ale pak jsem si uvědomila jednu zásadní věc. Pokud mě mají rádi jen tehdy, když se pro ně uštvu, co je to za lásku? Jestli je cena za jejich „šťastné Vánoce“ mé zhroucení, je ta cena příliš vysoká. Nechtěla jsem jim ublížit. Ema neplakala proto, že je zlá, ale proto, že se jí hroutil bezpečný svět rituálů. Petr nebyl líný, jen byl zmatený změnou scénáře, který fungoval dvě dekády.
Vydržela jsem. Byl to nejtěžší týden mého života, plný tiché domácnosti a vyčítavých pohledů. Včera jsme odjeli. Petr jel, i když mlčel. Děti jely, i když si demonstrativně vzaly sluchátka. Teď sedím v dřevěnici, dívám se do krbu a poprvé po letech necítím tu šílenou křeč v zádech. Nemáme stromeček, jen pár větví ve váze. Nemáme dárky, jen společný čas. Vím, že to není ideální. Atmosféra je křehká, Ema si stále občas povzdechne, že „tohle nejsou Vánoce“. Ale dnes ráno, když jsme se vrátili ze zasněžené procházky a udělali si čaj, Petr mě objal. „Vypadáš odpočatě,“ řekl a znělo to překvapeně. „Protože jsem,“ odpověděla jsem.
Možná jsme letos přišli o pozlátko, o drahé dary a o přejedení se cukrovím. Možná mi to děti ještě chvíli nezapomenou. Ale já jsem získala zpátky samu sebe. A doufám, že časem pochopí, že největší dárek, který jsem jim letos mohla dát, není nový telefon, ale zdravá, klidná máma, která se na ně dokáže usmát, aniž by přitom v duchu počítala, co všechno ještě nestihla.
