Článek
Rodina není demokracie. Rodina je, s prominutím, benevolentní diktatura, nebo v lepším případě konstituční monarchie, kde rodiče drží žezlo. Proč? Protože my máme hypotéku, zodpovědnost a třicet let zkušeností. Dítě má rádo Tlapkovou patrolu a jeho prefrontální kortex se teprve vyvíjí. Když šéf v práci řekne „odevzdejte projekt do pátku“, taky s ním nezačnu debatovat o tom, že se na ten termín vnitřně necítím napojený. Udělám to. Dnešní doba ale z autority udělala zločin. Instagramoví guruové „nevýchovy“ a „respektu“ tlačí ženám do hlavy, že dítě je rovnocenný partner, se kterým se musí o všem jednat. Výsledek? Vychováváme generaci dětí, které se zhroutí, jakmile jim svět poprvé řekne „ne“. A já odmítám se na téhle výrobě sociálních invalidů podílet.
Včera ráno to bouchlo. Spěchali jsme. Fakt hodně. Syn (6 let) seděl na zemi v chodbě, jednu botu nazutou, druhou v ruce a ječel, že ji nechce, protože ho „tlačí ponožka“. (Ponožka ho netlačila, jen se mu nechtělo do školky). Moje žena si k němu dřepla (oční kontakt, úroveň očí, jasně). "Zlatíčko, já vidím, že jsi frustrovaný. Co pro tebe můžu udělat, aby ti ta ponožka byla příjemná?"Minuty ubíhaly. 7:45. 7:50. Syn začal vymýšlet nesmysly. Že chce jiné ponožky. Že chce kakao. Že nikam nejde. V mé hlavě praskla pojistka. Přišel jsem k němu, vzal mu botu z ruky, rázně mu ji nazul a řekl jsem hlasem, který nepřipouští odpor: „Konec divadla. Vstávej, bereš si batoh a jdeš. Hned.“Syn ztichl. Kouknul na mě, popotáhl, vstal a šel. Za deset vteřin byl problém, který se řešil deset minut, vyřešen. Cítil jsem se efektivně. Zachránil jsem ráno.
Jenže pak jsem se podíval na ženu. Nestála tam s vděkem. Stála tam s výrazem, jako bych právě kopl do štěněte. Před synem nic neřekla (aspoň to), ale jakmile se za ním zavřely dveře školy, spustila. „Tohle už nikdy nedělej.“ „Co? Že jsem ho donutil jít do školy?“ „Že jsi ho převálcoval! Úplně jsi pošlapal jeho pocity. On potřeboval přijetí, ne rozkaz. Učíš ho, že na jeho názoru nezáleží. Že rozhoduje ten silnější.“
Snažil jsem se argumentovat časem a povinnostmi. "Ale v životě rozhoduje ten silnější, nebo ten kompetentnější! Až bude v práci, taky ho nikdo nebude hladit po hlavě, když se zasekne!"To byla chyba. Dozvěděl jsem se, že jsem „emočně plochý“, že opakuju „traumata z dětství“ a že tímhle stylem z něj vychovám buď agresora, nebo ustrašenou trosku.
Tohle mě ničí. Miluju svého syna. Položil bych za něj život. Ale děsí mě, kam to směřuje. Když vidím, jak moje žena tráví hodiny vyjednáváním o banalitách, vidím plýtvání energií. Vidím dítě, které je zmatené, protože nemá pevné mantinely. Dítě, které reálně prosí o to, aby někdo převzal kormidlo.
Nemrzí mě, že jsem na něj zvýšil hlas. Vím, že to unese. Mrzí mě, že pro svou ženu jsem v tu chvíli nebyl parťák, který vyřešil krizi, ale nepřítel. Ona věří, že láska znamená nekonečnou trpělivost a validaci každé emoce. Já věřím, že láska znamená přípravu na realitu a stanovení pevných hranic.Její cesta je dlážděná dobrými úmysly, ale vede do pekla rozmazlenosti. Moje cesta je trnitá, ale na konci je samostatný chlap. A teď stojíme na křižovatce a řveme na sebe.
