Rok poté: Lucy a Selam, jedni z nejstarších předků člověka, byli poprvé v Praze

Byla to skutečně výjimečná událost, už tím, že když jste přišli k majestátní budově Národního muzea na Václavském náměstí, stály před všemi vstupy cedule s nepřehlédnutelným nápisem SOLD OUT – vyprodáno. Vstup byl pouze pro vyvolené. Přesněji pro ty, kdo si zakoupili vstupenku v online objednávkovém systému. Na určitý den, na přesný čas. Kdo vstupenku neměl, dovnitř se sice dostal, ale pouze do vestibulu, přes turnikety už ne. Tak výjimečná výstava několik milionů let starých a především originálních fosilií jedněch z nejstarších a nejvzácnějších předků člověka Lucy a Selam byla.

Další příležitost totiž už nemusí přijít. Nikdy. Kosterní pozůstatky Lucy i Selam jsou totiž až na výjimky uloženy v Národním muzeu v etiopské metropoli Addis Abebě – i tam jsou ovšem vystaveny jen výjimečně. Do světa necestují prakticky vůbec – jen Lucy se mezi lety 2007–2013 vydala na „turné“ po USA. Selam až do loňska neopustila Etiopii nikdy. Loňská výstava v Praze tak byla její světovou premiérou. A pro Lucy premiérou evropskou.

Vnímáte už také výjimečnost celé události? Lucy a Selam se poprvé spolu vydaly mimo svoji domovinu a jejich první cesta vedla ne za Atlantik, ne do Louvru, ne do londýnského Natural History Museum – vedla do Prahy. Za mne je to obrovský úspěch, za kterým na české straně stál především Michal Lukeš, generální ředitel Národního muzea, tehdejší ministr kultury Martin Baxa a česká diplomacie jako taková. Ještě doplním několik dat – česká vláda realizaci výstavy schválila 23. dubna 2025. Fosilie Lucy a Selam dorazily do Prahy 15. srpna pod mimořádnými bezpečnostními opatřeními. Výstava se otevřela 25. srpna 2025 a skončila 23. října 2025.

Ale pojďme zpět do vestibulu budovy Národního muzea. Je před půl dvanáctou 12. října 2025 a naše čtyřčlenná rodinná výprava netrpělivě přešlapuje ve frontě před turnikety. S sebou máme jen to, co se vejde do kapes, manželka má malou kabelku, vše ostatní musí být ve skříňce v šatně. Konečně! Píplo to a jsme tam. Jdeme po hlavním schodišti nahoru, pak se necháme unášet zrychlujícím se proudem lidí k jednomu z bočních schodišť, po kterém se pomalu posouvá stovka, možná dvě, čekajících. Nikde neslyším „to je hrozný“ nebo „to je doba“, ve vzduchu je cítit jediné – obrovská zvědavost. Co uvidím nahoře?

My se to dozvěděli po necelé hodině, když jsme se dostali do potemnělého sálu, kde byly pod ochrannými skly vystaveny ležící pozůstatky jedněch z našich nejstarších předků – australopitéků, či přesněji australopitékyň. Jako první mě napadlo – to je všechno? Z Lucy, dospělé „ženy“, která zemřela přibližně ve věku 12–16 let, se dochovala necelá polovina kosterních pozůstatků. Selam, dívenka, která zemřela ve věku asi dvou a půl let, na tom je o něco lépe. Ale mně to v tu chvíli přišlo tedy dost málo.

Teprve když jsem expozicí prošel (do pěti minut to zvládl každý) a zastavil se mezi exponáty výstavy Lidé a jejich předci, do které se volně přešlo, dolehla na mě „tíha okamžiku“. A nejen na mě. I na manželku a naše teenagery. Právě jsme viděli něco, co už pravděpodobně nikdy znovu neuvidíme, leda bychom se vypravili do Etiopie – originální fosilie našich předků staré několik milionů let.

Ještě teď, když svoji loňskou vzpomínku sepisuji, mi naskakuje husí kůže. Opravdu jsou tohle moji předkové? Skutečně mám v sobě něco z Lucy, která žila v Africe před miliony let? Jsem věřící, jsem ale také racionálně založený… ale nikde jinde a nikdy jindy než loni nad Lucy a Selam jsem neměl tak silný pocit, že nevím a chtěl bych vědět, kde jsou kořeny člověka jako druhu.

Opravdu je vše dílem náhody a přirozeného výběru, jak tvrdil Darwin, a inteligence, empatie či schopnost tvořit se u nás vyvinuly s tím, jak rostl náš mozek? Nebo jsme byli „naočkováni rozumem“ mimozemskými civilizacemi, jak popisoval třeba Erich von Däniken? Pravda může být tam i tam, skok v našem vývoji „od opice k inteligentnímu člověku“ byl až neuvěřitelně rychlý.

Viděli jste film Stanleyho Kubricka 2001: Vesmírná odysea? Vzpomeňte si se mnou na scénu, kterou začíná a hned vám bude jasné, o čem mluvím. V té scéně skupina našich „opičích“ předků objeví černý monolit, pak jeden z lidoopů začne zkoumat kostru zvířete, vezme do ruky kost a objeví její využití jako nástroje a zbraně. Vše doplňuje hudební podkres v podobě skladby „Also sprach Zarathustra“, op. 30 Richarda Strausse. Poté následuje filmový střih, kost letí vzduchem a přechází v kosmickou loď… a na scénu přichází člověk jako nejinteligentnější tvor planety.

Tak přesně to jsem měl před očima loni 12. října, když jsem odcházel od Lucy a Selam do dalších expozic Národního muzea.

Na výstavu jste se loni nedostali a o Lucy a Selam jste doteď neslyšeli? Připravil jsem pro vás ještě stručného průvodce jejich „životy“.

Zkamenělé kosterní pozůstatky Lucy objevil v roce 1974 v etiopském Hadaru americký paleoantropolog Donald Johanson. Jméno dostala podle písně Beatles Lucy in the Sky with Diamonds, ta totiž právě hrála při oslavě uspořádané na počest objevu. V Etiopii Lucy říkají Dinkinesh, což v amharštině znamená „jsi úžasná“. A úžasná ona prostě je. Patřila k druhu Australopithecus afarensis, v době smrti (mezi 12–16 lety) byla dospělá. Žila před asi 3,2 milionu let a v dospělosti měřila asi 106–110 centimetrů, vážila kolem 28 kilogramů.

Selam je známá také jako Dítě z Dikiky nebo „Lucyno dítě“. Byla objevena v roce 2000 v Etiopii týmem vedeným paleoantropologem Zeresenayem Alemsegedem. Její jméno znamená v amharštině „mír“. Přestože se jí říká Lucyno dítě, žila o něco dříve než Lucy – je asi o 100 až 150 tisíc let starší. I Selam, která byla nejspíše dívkou, patřila k druhu Australopithecus afarensis, na rozdíl od Lucy se ale dospělosti nedožila – zemřela už jako malé dítě, přibližně ve věku dvou a půl až tří let.

Lucy a Selam ale nejsou jedinými slavnými svědky naší evoluční minulosti. K mimořádným nálezům patří také Ardi, samice druhu Ardipithecus ramidus, která žila před 4,4 milionu let, nebo Turkanský chlapec, téměř kompletní kostra mladého jedince druhu Homo erectus, stará přibližně 1,6 milionu let.

Třeba i oni jednou dorazí do Prahy.

Zdroje a inspirace: