Článek
Až se budete ptát
Jsem na výletě.
Okouzlená světem.
Posedlá cestovní horečkou.
Odhodlaná jet cestou necestou.
Na blind, bez plánů.
Prostě jen ledvinku sbalit.
Vyrazit po ránu.
Protáhlý stín osoby.
O mé přítomnosti napoví.
Přecházím sem a tam.
Se sluncem se zaplétám.
Na vlak čekám.
Unášet představou se nechám.
Doufám v příjezd správného vlaku.
Hřmot nezastraší straku.
Prohnalo se Pendolino.
„Je ranní kávu libo?“
V lůžkovém voze na růžích ustláno.
Těším se na ráno.
Jasný záměr.
Život podle daných not hraje.
V podbřišku šimrání.
Na nástupišti trpělivé čekání.
Na kolejích třpyt rosy.
To se právě nosí.
Konečně ve vlaku!
U okýnka.
Hopká straka ve fraku.
Vlak nedobíhá.
Jeden za druhým klepe v rytmu.
„Snad přípoj chytnu!“
Pod koly pražce.
Cesta ubíhá hladce.
Splněný sen.
Jeden z mnoha jen.
Malý, velký…
Mezi nimi rozdílu není.
Krajinou dál.
V tunelu tma.
Padla mi do oka.
Za okny se mihotá.
Vyhlíží vlak pan výpravčí.
Plácačkou otáčí.
Světem křížem krážem.
Jízdní řády málo platné.
Žádné hranice.
Nezastaví mě ani přednosta stanice.
Dáma v černém se prochází po perónu.
Odvážná cestovatelka jako já?
„Dejme tomu.“
Po světě lítá.
Vyhovuje jí první třída.
Jedeme právě kolem.
Nedisponujeme jídelním vozem.
Ani tím lůžkovým.
Přesto skýtá pohodlí.
Uhání vlak.
Nečoudí motorák.
Další bezstarostně hopká.
Nezastaví ji na návěstidle stopka.
Napiji se čaje z termosky.
Výhled mě pohostí.
V každé roční době.
„Cestování mě baví, prostě!“
Miluji ten zvuk kol .
Jedeme jako o závod!
Podle vnitřního řádu.
Prázdnou hlavu.
Srovnané myšlenky.
V čekárně se zpoždění nelekli.
Povolen volný průjezd.
Ke štěstí další krůček.
Jasný signál.
Vlak na rychlosti přidá.
Držím se stejného směru.
Jinak to nedovedu.
Odvážně krajinu brázdím.
Je to zvláštní.
Stále stejný směr.
„Cesto ty mě prosím veď.“
Za radostí, za štěstím.
Spoléhám na návěstí.
„Kde je k vlakům příchod?“
Podchod, nadchod.
„Přes most nad kolejemi?“
Přesně nevím…
Z nadhledu se vše snazší jeví.
Hlavně chytit ten správný vlak.
Příležitost nepropást.
S blokem, s tužkou.
V tunelu na chvíli smutnou.
Že nevidím krásu se míhat.
Málokdy mě nedojímá.
Ve snech odvážná.
Holka, co nikam nechvátá.
Toulky, psaní, cestování.
Zvědavost mě popohání.
Vábí cesta daleká.
Pro mě stvořená.
Procházím se po nástupišti…
Vlaky sviští.
„Do jakého nasednu?“
„Kam dnes pojedu?“
Nevím to zatím.
Za lístek hotově platím.
„Pásmovou časovou jízdenku prosím.“
Ledvinku u pasu nosím.
V ní vše nezbytné.
Nepřipravenou mě nechytneš.
Radost v kapse, psací potřeby.
Pochybnosti ztrácet.
Napíšu z cest pohledy.
Návěstidla nepočítat.
Pánu bohu do oken se dívat.
Nazdařbůh cestovat.
O radosti psát.
Ničím jiným se nezabývat.
To mě baví.
V nádražní restauraci se stavím.
Na cestách podněty.
Na psaní nevyčerpatelné náměty.
Za vlakem se jen práší.
V mlžném oparu se poslední vagón ztrácí.
Klidně ať se cesta vleče.
V couráku nic neuteče.
Kouzelný každý úsek cesty.
Pan průvodčí má štěstí.
Kochá se, toulá se.
Nechodí do práce.
Na krku píšťalku.
Sem tam potká straku ve fraku.
„Jak je to s těmi jízdenkami?“… se ptám.
Vše mi objasní, pohodář.
Navrch se usměje.
Vlak za zatáčkou z tunelu vyjede.
A potom zase překrásné výhledy…
Pro radost si je nadělím.
V životě přemety.
Cesty, co tak rychle utekly!
Není mezi nimi rozdílu.
Strojvedoucí o mé touze neví.
Řídí lokomotivu.
To krásné chvění…
Kde skončím, nevím.
Na cestu s důvěrou.
Překvapení odměnou.
Spolucestující., co na stejné koleji jedou.
Spřízněné duše.
Úsměvy budou každému slušet.
„Kam pojedeš?“
„Kterým směrem tvoje cesta povede?“
„Dáš o sobě vědět?“
Odpovím, až se budete ptát.
Nechce se mi doma sedět.
Chci se z cesty radovat.
O všem vám napíšu.
Zpoždění vlaku prominu.
