Článek
Bod zlomu
Možná už dávno nastal…
„Kdo je ten, co zaspal?“
„Kdo mi odpoví?“
Doufám, věřím.
Nehmatatelné větřím.
Čekám okamžik zlomový.
Pokoj nedá, věčný tazatel.
Co chce, si dělá.
Nestálo to pakatel.
Čtu, poslouchám diskuze.
S rozumem v koncích.
V kruhu se točím.
Bezradná, veskrze.
Možná jsem si mohla slzy ušetřit.
Často teď slýchám…
„Vše je to mysli trik.“
Vlna za vlnou prochází tělem.
Pochybovač se ptá:
„A co dál?“
„To je celé???“
Krásnou paní jsem potkala.
Na první pohled se zdá.
„Ta se s tazatelem srovnala…“
Ale kdoví, co se jí hlavou honí.
Zdali našeptavač utichl.
Zda o to vůbec stojí.
Zdá se mi to věčnost…
Tápání, hledání.
Moudřejší ti, co nečtou.
Informace zvenčí zaclání.
Možná už dávno nastal…
Hluboce se ve mně zapsal.
Dlouho očekávaný bod zlomu.
Jen pozorovatel nevěřil tomu.
„Co by k tomu asi řekla, paní?“
Pírka v uších vlála za ní.
Blízkost pírek.
Důstojnost totemů.
Prý si tvořím tento příběh…
Jinak to momentálně nesvedu…
Zkouším to neustále.
K smrti utahaná, málem.
Hledač, co bezradně tápe.
„Co vlastně hledá?“
Tahle ulička je slepá?
Možná nic víc není…
„Uznám to, dojde ke smíření?“
Život neoblomný.
Nechat se pírkem lechtat.
Od rána do večera se chechtat.
„O to stojím!“
Nelámu nad sebou hůl…
Nedá mi to.
Vzhlížím k totemům.
