Článek
Májový déšť
Ráno pláče usedavě.
Celý svět milióny slz smáčen.
Příroda vzdychá slastí.
Do kapek píše příběh vlastní.
Líně se rozednívá, mezi kapkami deště.
Není proč volat… „Prosím ještě!“
Řine se voda z nebes.
Nedopočítáš se vzdálených těles.
K zemi se krůpěje snáší.
Vláhu přinesly, poselství zvláštní.
Malinké slzičky, co zázraky dokáží.
Vyprahlá země se po dalších dychtivě otáčí.
Radostí se rozplývá.
Blahodárný déšť májový.
Na listech ulpívá.
Vyskakují vesele kapky.
Sem a tam, k nebi zpátky.
Kaluží proběhnou děti.
Na všechny strany se rozprsknou.
Malé vodní světy.
Rychlostí blesku, co sjel z nebe.
Běží jako o závod.
Dva kluci vedle sebe.
Holčičky s deštníčky.
Nechtějí si smáčet šatičky.
Jako louka rozkvetlá dívky.
Před deštěm se ukrýt stihly.
Kopretiny setřásly třpytivé krůpěje.
Po dešti, než se naděješ.
Do úsměvu vyjasnil se svět.
Není důvod k pláči, deštník odletěl.
„Nač trhat lístky okvětní?“
Láska má slovo poslední.
Nač ptát se kopretiny: „Má, nemá, mě rád?“
Déšť nám jasný důkaz dal.
Snesl se z nebes.
Nad námi se smiloval.
