Článek
Stop století
Nedá se vše publikovat…
Některé pocity v sobě schovám.
O jiné se podělím.
Nepřenosné můžu politovat.
Ostatní zveřejním.
Světem kočuji…
Nepoznaných cest lituji.
Čekají v záloze.
Pěšky, vlakem, stopem.
Všelijakým povozem.
Hraji svou roli.
Pro široké publikum.
Zajíci v polích.
„Kam další výpravu podniknu?“
Vydám se na jih…
Z kraje dech se tají.
Po veřejné cestě se trmácím.
Čas poztrácený v oblacích.
V prachu cest potěšení nalezené.
„Tak kousek popojedem!“
Pryč z města.
Navede mě cesta.
Pochod přespolní.
Volnost pohybu si dovolím.
Nakažlivé, snadno dostupné.
Nikde nápisy potupné.
„Vstup veřejnosti zakázán!“
Takové nepotkávám…
Ve mě svobodný svět…
V překrásných jižních Čechách.
„Radost pohledět!“
Za sebou kus cesty nechám.
Ve škarpě public toilet.
Vůně trnek nadýchaná do syta.
Na rodinnou sešlost pospíchám.
Posléze vděčná všem, co mě míjejí.
Nevyzpytatelnost cest.
Nereagují na palec vztyčený.
Úsměv neztrácím.
„Co to burácí?“
U krajnice přibržďuje.
„Nastup, holka!“, pokyvuje.
Srdce skotačí!
Krasavec, jak z atlasu.
„Svezou mě v Barkasu!“
Odpusťte…
„Co se dělo potom, vám nepovím.“
Jen něco, publikovat, si dovolím.
Některé zážitky nezveřejnitelné.
Stop století, rodina hlavou kroutí.
Jak vítr se dcera přižene.
Přijela jsem Barkasem…
Hippie style.
Vůně benzínu ve vlasech.
Spoustu radosti, plno smíchu.
Kouzlo okamžiku.
Bylo načase…
Něco jsem slíbila, posádce bouráku.
Táhli světem, nazdařbůh.
Na volnost, jako já, výsadu.
Zveřejním radost ze shledání.
Stejný názor na nápisy, co nezaclání.
Cit, pro: “ Veřejnosti přístupné.“
Velké potěšení na cestách.
S radostí publikované.
