Článek
Je to oblast, kterou se zabývám už více než dvě dekády, přičemž Izrael navštěvuji od roku 1998 a celkově jsem strávil v této zemi téměř dva roky života. Naposledy jsem do Izraele zavítal v rámci workshopu telavivské univerzity toto léto. Pevně tedy doufám, že vám mám k fungování této země co povědět.
Izrael se poměrně často objevuje v různých souvislostech v českých diskusích o zahraničím dění. To souvisí s do jisté míry s jeho specifickým poutem s našimi zeměmi. Na toto téma ostatně najdete můj dřívější seriál článků popisující vztahy od Masaryka až k Zemanovi. Navzdory tomuto poutu bývají diskuse o Blízkém východu a Izraeli u nás často nepřesné a širší kontext postrádající. Tyto nedostatky bych se svým článkově-přednáškovým cyklem rád pokusil aspoň mírně korigovat.
Diskuse o Izraeli u nás nedávno oživily nedávno proběhlé parlamentní volby, ve kterých se Benjamin Netanjahu, který se stal ztělesněním izraelské politiky poslední dekády, po krátké odmlce vrátil k moci. Tomu – i jeho předchůdcům – jsme se věnovali v prvním díle, který najdete zde.
Tento díl vám přiblíží vznik a vzestup izraelské náboženské a radikální pravice, což jsou už od 80. let minulého století velmi důležité segmenty izraelské politiky. V současných volbách a nové izraelské vládě je zastoupí Strana náboženského sionismu, Židovská síla a Noam. Z jakých základů vycházejí, se pokusí vysvětlit tento krátký text a na něj navazující videopřednáška.
Od umírněnosti k agresivitě
Sionismus je ve své podstatě sekulární židovský nacionalismus, který se v druhé polovině 19. století inspiroval paralelními nacionalistickými hnutími, které krystalizovaly v turbulentně se proměňující Evropě. Měly za cíl vytvořit moderní národy a vzepřít se feudálnímu řádu, se kterým bylo nerozlučně propojeno náboženství a jeho autority. Moderní nacionalismy, ať už to byl právě sionismus, nebo třeba nacionalismus český, německý či turecký, chtěly vytvořit zcela novou společnost a nového člověka osvobozeného od pout historie, ke které patřili rovněž kněží, rabíni či imámové. Sionismus se tak vzepřel judaismu a jeho historii a vysloužil si za to odpor většiny tradičních rabínů. Jenže i mezi těmi se objevili takoví, kteří fenomén moderního národa zcela nezavrhovali, a naopak o judaismu přemýšleli v moderním kontextu. Pokusili se tak mezi moderním židovským nacionalismem (sionismem) a tradiční židovskou vírou vytvořit most. Ve světle politického dění, které v rámci britského mandátu Palestina předcházelo vzniku Izraele, byl klíčovou osobností na tomto poli rabín Kúk (1864-1935). Interpretoval sionistické snahy v Palestině ve světle judaismu a tradičního židovského očekávání příchodu Mesiáše. Vznikla tak nábožensko-politická ideologie zvaná náboženský sionismus.
V nově vzniknuvším Izraeli představovali pro roce 1948 náboženští sionisté umírněnou politickou sílu, která překonávala především bariéry mezi sekulárními – a často velmi levicovými Izraelci – a ultraortodoxními antisionistickými židy (charedim). Jejich hlavním reprezentantem se stala Národní náboženská strana (Mafdal), která měla pro svou umírněnost a „středovost“ takřka vždy jisté místo v izraelských vládách. Jenže pak přišlo ohromující izraelské vítězství v šestidenní válce (1967) a nová generace náboženských interpretátorů, mezi které patřil i syn rabína Kúka. Ten se značně posunul od univerzalistického učení svého otce k obdivu vůči expanzivnímu nacionalismu. Kúk mladší tak začal podporovat výstavbu civilních sídel – takzvaných židovských osad – na dobytých arabských územích, nejčastěji palestinských. Strana Mafdal se od strany středové tak posunula k reprezentaci radikálních náboženských osadníků stojících daleko na škále pravice. Jenže vznikly i formace radikálnější – například osadnické hnutí Guš Emunim. To šlo ve svých aktivitách často nad plán izraelských vlád a zakládalo osady i tam, kde to izraelské vlády nezamýšlely. Jistá korekce této rozpínavé politiky ze strany levicových vlád byla vystřídána zřetelně definovanou podporou poté, co se v roce 1977 chopila v Izraeli moci sekulární pravice reprezentovaná Likudem. Náboženské osadnické hnutí tak dostávalo stále více ze strany státu zelenou a část osadníků byla stále agresivnější. Nejvíce pak stoupenci amerického rabína Kahaneho, který v Izraeli založil pobočku své Židovské obranné ligy, kterou v Izraeli pojmenoval Kach. „Kahanisté“, jak se jeho stoupencům začalo přezdívat, se začali vyznačovat neobvyklou agresivitou a rasismem, který neuplatňovali jen vůči palestinským Arabům, ale například i proti židům tmavší pleti. Z jejich prostředí pak vzešla řada různých teroristických skupin a osobností, jako například Baruch Goldstein – pachatel velkého masakru Palestinců v Hebronu v roce 1994, či Jigal Amir, atentátník premiéra Jicchaka Rabina o rok později. Radikálové chtěli zastavit mírový proces i jakékoliv šance na jeho obnovení.
V prostředí izraelské společnosti, která se po roce 2000 v prostředí druhé intifády stále více a více posouvala doprava, sílily i krajně pravicové síly. Ty se sice po rozpadu strany Mafdal v roce 2008 různě roztříštily, ale i tak se staly důležitým potenciálním partnerem pro strany sekulární pravice, hlavně pak Likud. Tato tendence vygradovala právě letos, kdy se po nedávných volbách k moci vrátil Benjamin Netanjahu, který staví svou novou koalici mj. na spolupráci s radikální pravicí. Její část, zvaná Židovská síla kolem politika Ben-Gvira, se zcela otevřeně hlásí ke „kahanismu“, která zaznamenala v posledních volbách bezprecedentní úspěch.
Právě v těchto dnech Netanjahu sestavuje zřejmě nejvíce pravicově-nacionalistickou a nábožensky zaměřenou vládu v dějinách moderního Izraele. O jeho koaličních partnerech se dozvíte zde.
Následovat budou ještě dva díly:
3. Náboženské strany
4. Sekulární a liberální strany.
Přeji vám dobrý poslech!
