Článek
Je to oblast, kterou se zabývám už více než dvě dekády, přičemž Izrael navštěvuji od roku 1998 a celkově jsem strávil v této zemi téměř dva roky života. Naposledy jsem do Izraele zavítal toto léto v rámci workshopu telavivské univerzity. Pevně tedy doufám, že mám k fungování této země co povědět.
Izrael se poměrně často objevuje v různých souvislostech v českých diskusích o zahraničím dění. Do jisté míry to souvisí s jeho specifickým poutem s našimi zeměmi. Na toto téma ostatně najdete můj dřívější seriál článků popisující vztahy od Masaryka až k Zemanovi. Navzdory tomuto poutu bývají diskuse o Blízkém východu a Izraeli u nás často nepřesné, postrádající širší kontext. Nedostatky bych se svým článkově-přednáškovým cyklem rád pokusil aspoň mírně korigovat.
Diskuse o Izraeli u nás oživily nedávné parlamentní volby, ve kterých se Benjamin Netanjahu, který se stal ztělesněním izraelské politiky poslední dekády, po krátké odmlce vrátil k moci. V přednášce se dozvíte nejen o něm, ale budete mít možnost porozumět širšímu kontextu izraelské pravice, a to už od dob před vznikem Izraele, kterému předcházel britský mandát Palestina.
Ben Gurionův Izrael
Právě v té době se zrodilo takzvané revizionistické sionistické hnutí, u jehož kolébky stál Vladimír Žabotinský. Hnutí velmi ostře reagovalo na levicové sionisty kolem Davida Ben Guriona, budoucího izraelského premiéra. Žabotinský však nečekaně zemřel a na jeho místo nastoupil Menachem Begin, pozdější první izraelský pravicový premiér. Právě pod jeho vedením pokračovala revizionistická milice Irgun– od které se v roce 1940 odštěpila ještě radikálnější Lechi – nejen v boji proti Arabům, ale zahájila i ozbrojenou kampaň proti Britům. Britové tak stále častěji obviňovali milice z terorismu. Lechi šla ve své protibritskosti a naivitě dokonce tak daleko, že se pokusila i o spojenectví s nacisty, kteří se jí však jen vysmáli… Pravicově-nacionalistické násilí milicí vyvrcholilo útokem na hotel Král David v Jeruzalémě v r. 1946 a masakrem vesnice Dejr Jásín o dva roky později. Ten je považován za jeden z hlavních spouštěčů uprchlického exodu palestinských Arabů v období 1948-49.
Po ukončení války za nezávislost se izraelský politický systém postupně stabilizoval. Od prvních voleb do Knesetu v roce 1949 až do 70. let byly jeho klíčovým komponentem levicové strany. Zde je třeba mít na paměti, že ač si dnes Izrael ideologicky „přisvojuje“ jak politická pravice v Izraeli, tak třeba i v České republice, byla to hlavně Ben Gurionova levice, která měla největší zodpovědnost za jeho vznik i za první desetiletí jeho existence a vývoje. Dnešní pravicová dominance je do značné míry už další, od svých základních rysů v některých ohledech již značně vzdálená kapitola.
Ale zpět k vývoji po roce 1948: část dřívějších revizionistických radikálů přešla do opozičních pravicově-nacionalistických, převážně sekulárních stran, hlavně pak do Chérutu, v jehož čele stanul nám už známý Menachem Begin. Ten si s Ben Gurionem ani na politickém kolbišti nemohl přijít na jméno (někdy i doslova). V 50. letech se revizionisté zviditelnili například zarytým odmítáním reparací ze strany poválečného západního Německa.
Po Šestidenní válce v roce 1967 začala v Izraeli posilovat náboženská a radikální pravice napojená na hnutí izraelských osadníků. Na ty se podrobně podíváme v další přednášce věnované právě těmto politickým proudům. Hlavní část sekulární pravice – Chérut – se v té době přetransformovala na Gachal a později Likud a stále posilovala svůj politický vliv. V roce 1977 pak Likud – tedy sekulární pravice – poprvé ve volbách zvítězila a po dekády trvající levicové hegemonii se v čele Izraele zjevil pravicový premiér. Nebyl jim nikdo jiný než náš starý známý jestřáb Begin. Jenže ten všechny překvapil, když ukázal svoji pragmatickou tvář, neboť právě on se stal prvním izraelským premiérem, který uzavřel mírovou smlouvu s arabskou zemí – navíc tou nejvíce nepřátelskou – s Egyptem. V postoji k Palestincům však Beginova politika zůstala tvrdá. Tato tendence pokračovala v první polovině 80. let i za jeho nástupce Jicchaka Šamira, jednoho z bývalých velitelů milice Lechi. Právě za jeho vlády pak vypukla v roce 1987 první palestinská intifáda.
Dekáda v režii „Bibiho“
Když na přelomu 80. a 90. let skončila studená válka, dostal se Šamir pod tlak USA, který ho měl motivovat k ústupu z jeho tvrdých pozic a nasměrování politiky více k míru s Palestinci. V roce 1992 nakonec na úkor Strany práce prohrál volby, což pootevřelo izraelské dveře k mírovému procesu 90. let. Ten se ale stále více komplikoval a po vlně radikálně pravicového a islamistického násilí mu padl za oběť i hlavní izraelský politický protagonista – Jicchak Rabin. Zemřel ranami z pistole, které po něm vypálil izraelský pravicový radikál. Přesto následné volby po chybách Rabinova nástupce Šimona Perese přivedly na čas k moci nového vůdce Likudu, kterým byl Benjamin Netanjahu. Ten musel zanedlouho odstoupit v souvislosti s korupčním skandálem a formálně více pro-mírová levice vedená Ehudem Barakem se ještě na chvíli vrátila k moci. V roce 2000 však překvapivě Likud v atmosféře nové palestinské intifády opět sestavil vládu, tentokrát v čele s Arielem Šaronem. Ten měl dokonce daleko více „jestřábí“ pověst než Netanjahu, přesto se i on podobně jako Begin nakonec stal pragmatičtějším. Kromě tvrdého potlačování intifády totiž sáhl k evakuaci osad z pásma Gazy. V důsledku této politiky nakonec z Likudu odešel a založil novou stranu Kadima. Počátkem roku 2006 upadl Šaron do komatu, ze kterého se již nikdy neprobral. To opět otevřelo cestu jeho bývalému vnitrostranickému konkurentovi Netanjahuovi, který se v roce 2009 triumfálně vrátil do premiérského křesla.
Uplynulá dekáda tak byla v izraelské politice zcela v režii „Bibiho“, jak se Netanjahuovi doma přezdívá. Udržoval si neutuchající popularitu mezi důležitým segmentem izraelské společnosti, přičemž naděje na obnovu mírového procesu s Palestinci za jeho vlády výrazně poklesly. Bibi je strhujícím a charismatickým politickým řečníkem, ale také geniálním manipulátorem. Během jeho vlády také znovuožilo jeho korupčnictví. To ho po křečovitých snahách setrvat u moci nakonec stálo v roce 2021 premiérské křeslo, do něhož se však o rok později měl znovu možnost triumfálně vrátit.
Právě v těchto dnech Netanjahu sestavuje zřejmě nejvíce pravicově-nacionalistickou a nábožensky zaměřenou vládu v dějinách moderního Izraele. Daleko více se však nejen o Bibim, ale i o jeho předchůdcích dozvíte v prvním díle přednáškového seriálu o izraelské politice. Přeji vám dobrý poslech!
