Článek
Chladné letní ráno na Žižkově. Kdysi tudy spěchali dělníci do směny, dnes tudy spěchá leda kurýr s termotaškou naládovanou porcí pad thai za 249 korun – i bída totiž musí mít dnes svůj vlastní filtr na Instagramu. Z rohové hospody, kde se dřív po nocích čepovalo pivo unaveným směnařům, je teď „urban wine bar“ nabízející přírodní víno, které chutná, jako by ho někdo zapomněl přes noc kuchyňské lince – zato má na etiketě roztomile blbou kozu.
Vstupujeme do ulice, kde ještě před deseti lety žilo mnoho rodin. Fasády teď zdobí čerstvá omítka, zaplacená z výnosů krátkodobého pronájmu, ale za okny už se nesvítí – majitelé bytů totiž tráví zimy na Bali a o byt se stará aplikace a důvěryhodná střenka s nečeským jménem. Sousedy nahradily davy turistů s kolečkovými kufry, kteří si klíče vyzvedávají z krabičky na zdi, jako by hráli nějakou apokalyptickou questovací hru s názvem „Najdi posledního Pražana a udělej si s ním selfie“.
„Dřív jste potkali souseda, prohodili slovo, v hospodě jste si dali desítku za dvacku. Dneska? Samej hipster, samej cizinec. Místo řeznictví je tu výdejna jakýchsi asijských knedlíků a v mým starým domě už nikdo nežije.“
— pan Jaroslav (64), místní rodák, který má tu drzost v té ulici pořád ještě bydlet — prozatím
Město, kde se nedá žít (zato se dá skvěle instagramovat)
Příběh pana Jaroslava rozhodně není ojedinělý. Praha čelí plíživé přeměně, které místní říkají gentrifikace a které magistrát raději nazývá „revitalizací“. Běžný Čech s průměrným platem má v metropoli na byt šanci asi jako na vlastní vesmírný program. Průměrná cena bytu se vyšplhala do výšin, ze kterých je vidět až na billboardy realitních kanceláří slibující „investiční příležitost s jacuzzi“, a nájmy si klidně ukousnou osmdesát procent rodinného rozpočtu – zbytek si vezme energetická firma a mobilní tarif.
Z kancelářských věží na Pankráci se na to celé shovívavě usmívají manažerské elity, které mají to štěstí, že bydlí někde úplně jinde. Dole na ulici se zatím odehrává tichý boj o přežití: mladé rodiny jsou vytlačovány do satelitních městeček padesát kilometrů za Prahou, odkud pak denně stojí v nekonečné koloně na magistrále a mají spoustu času přemýšlet, kde se to vlastně pokazilo.
Kráčíme dál po kočičích hlavách směrem na Vinohrady, kde místní pekařství nahradil „artisan koncept“ podávající plátek chleba s avokádem za cenu kvalitní beletrie.
„Učila jsem dvacet let na základní škole. Když mi majitel zvedl nájem v garsonce na osmadvacet tisíc bez poplatků, musela jsem to vzdát. Odstěhovala jsem se k matce do Kolína. V Praze už pro normální lidi s poctivou prací není místo – leda by fungovali jako živá kulisa pro cizince, co si fotí ‚autentickou českou ulici‘.“
— paní Helena (42), bývalá učitelka, dnes odbornice na balení krabic
Chaotické chodníky a ztráta bezpečí (ale klidně si dobijte koloběžku)
Úpadek města ovšem není jen ekonomický – je vidět na každém kroku, hlavně pokud ten krok děláte po chodníku. Zatímco magistrát hrdě investuje miliony do namalovaných cyklopruhů, které se v praxi chovají jako smrtonosné pasti, na chodnících mezitím panuje naprostá anarchie a nikdo se necítí být za nic zodpovědný – kromě turistů, kteří se cítí zodpovědní leda za svůj další drink.
Obyvatelé se bojí vycházet po setmění, a nejde jen o rostoucí počet podnapilých turistů ze západní Evropy, kteří v Praze vidí levný noční klub s výhledem na gotiku. Jde i o chaos v dopravě, kde vás na chodníku kdykoliv může srazit bezohledný kurýr na elektrokoloběžce, který má napilno – doručuje přece pocit domova v krabičce.
„Jde o život. Starší člověk se dnes bojí jít i pro rohlíky.“
Všude se válejí odhozená sdílená kola a ozývá řev jako z festivalové afterpárty, a strážníka potkáte spolehlivě jen tehdy, když nasazuje botičku místním, kteří si po večerech marně hledají místo k zaparkování. Pan Jaroslav ukazuje na opuštěnou lavičku, na které leží nedopitý kelímek matcha latte za 160 korun – tichý pomník padlé kupní síly.
Kolaps služeb a dětský pláč bez školky (zato s výhledem na wellness studio)
Bída Prahy se nestydí projevit ani tam, kde by to člověk nejmíň čekal – v základních službách. Sehnat v hlavním městě pediatra nebo zubaře dnes hraničí se zázrakem srovnatelným s výhrou ve Sportce. Zápisy do mateřských škol se mění v zápasy: stovky zoufalých matek čekají od čtyř hodin ráno v mrazu před budovou, jen aby se dozvěděly, že pro jejich dítě stejně není místo – to ovšem zbylo pro nové coworkingové centrum o patro výš.
Zdravotnictví mele z posledního. V nemocnicích chybí sestry, protože si z pražského platu nemohou dovolit ani nájemní pokoj se sdíleným výhledem na ventilační šachtu. Výsledkem je stát ve státě: bohatší si zajdou na soukromou kliniku s kávovarem v čekárně, zatímco běžný Pražan čeká na běžný zákrok tak dlouho, že mezitím stihne přečíst všechny letáky realitek nabízející jeho vlastní byt novým majitelům.
Zůstala jen prázdná schránka (a fronta na fotku)
Stmívá se. Pohled z Karlova mostu, který kdysi inspiroval básníky a malíře, dnes nabízí tristní pohled. Pod věžemi starobylých chrámů se tísní davy lidí se selfie tyčemi, zatímco v bočních uličkách právě zhasíná poslední tradiční český podnik – potichu, bez tiskové zprávy, jak se sluší a patří.
Praha ztratila to nejcennější, co měla: své obyvatele a svou duši. Zbyla jen naleštěná kulisa pro zahraniční turisty a nadnárodní korporace – město, kde se dá skvěle utratit jmění za „lifestylový zážitek“, ale kde už se nedá normálně žít, vychovávat děti ani lidsky dožít. Zato tu prodávají opravdu hezké svíčky.
Když opouštíme centrum metropole, pan Jaroslav se ještě jednou otočí k osvětlenému Hradu: „Je mi smutno. Bývalo to nejkrásnější město na světě. Dneska je to jenom skanzen, ze kterého nás všechny úspěšně vyhnali – a vstupné si navíc platíme sami.“
