Článek
Sestřenice Alena nemá štěstí na chlapi. Nevím proč, ale stále přitahuje muže, u kterých se dříve nebo později ukáže, že patří do kriminálu, léčebny nebo na psychiatrii. Její poslední pokus o seznámení mě dostal a proto jsem ji požádal, aby nám ho převyprávěla.
Když jsem se poprvé přihlásila na seznamku, připadala jsem si jako blázen a možná i trochu jako zoufalec. Jinou možnost jsem, ale neměla, byla jsem dost pracovně vytížená a s kolegy v práci jsem rozhodně randit nechtěla. Navíc rozvedená matka s osmiletým klukem moc šancí na seznámení nemá.
Nainstalovala jsem si do mobilu aplikaci, vložila vhodnou profilovou fotku a vyplnila o sobě základní údaje. Netrvalo dlouho a přišli první zprávy od potencionálních uchazečů.
Pak další a další, až to bylo celkem neúnosné, a ačkoliv jsem se snažila, každému odepsat nebylo v mých silách to zvládnout. Už to vlastně ani nebylo o seznamování, ale jen o „odpovědět ze slušnosti.“
Pak jsem to vzdala a odpovídala jen těm, co mě zaujali, slušnost odpovědět šla zkrátka stranou. I tak jsem si, ale musela vybírat z hromady potencionálně zajímavých mužů a to se později ukázalo opět jako nezvládnutelné.
Začala jsem se v tom ztrácet. Stanovila jsem si tedy jasná kritéria, až jsem zjistila, že můžu mít i dost vysoké nároky a vybírat tedy jen ty výjimečné může. A tak jsem si vybrala asi pět uchazečů a z nich postupně vygenerovala toho „nejlepšího!“
Začala jsem si psát s Honzou, podle fotky sympaťák s plnovousem a lehce prořídlými vlasy. Měl smysl pro humor a jeho konverzace byla na úrovni, působil jako inteligentní, sečtělý, vyrovnaný a sebejistý muž, který už ví, co chce. Uběhly asi dva týdny a Honza mě přemlouval k osobní schůzce.
Bylo mi to hloupé, ale stále jsem to odkládala a vymlouvala se, protože jsem toho měla v práci moc a doma ještě péče o syna. Neměla jsem chuť ani sílu někam jít a jediné, co jsem zrovna potřebovala, byla postel a spánek.
Bylo trošku vidět, že Honza ztrácí trpělivost a já ho nechtěla zklamat a nejspíš proto jsem mu přistoupila na jeho hru. Začal mi psát lehce erotické zprávy a chtěl, abych je opětovala. Nejdřív jsem to celkem zvládala, jenže se to celé pomalu začalo stupňovat, až jsem z toho začínala mít špatný pocit.
Zprávy byly čím dál odvážnější, až jsem Honzovi napsala, že už by to mohlo stačit. On však psal dál své oplzlé představy a k tomu ještě poslal fotku svého přirození. Napsala jsem mu, že se mi to nelíbí, ale on po mně chtěl fotku mých prsou.
Došlo to až tak daleko, že jsem si ho musela zablokovat. Jenže za nedlouho napsal z jiného profilu a začalo to na novo. Nevěděla jsem co dělat a na policii se mi jít nechtělo. Posílal jednu fotku za druhou, a dokonce i video, kde masturboval. Napsala jsem mu, že vše předám policii a on nakonec přestal. Napsal omluvnou zprávu a to, jak se těší na naše setkání. To je, ale naivní blbec po tom všem ho vidět rozhodně nechci! Už jsem mu neodpověděla.
Asi po třech měsících jsem si na Honzu ani nevzpomněla a on na mě naštěstí také ne jelikož už nenapsal. Šla jsem do školy na třídní schůzky a seděla jsem v lavici s ostatními rodiči, když nám třídní učitelka sdělila, že ředitel školy je nemocný, a tedy jeho zástupce nám vysvětlí změny ve školním řádu. Zůstala jsem v šoku, když do třídy přišel Honza, onen zástupce ředitele. Ani nevím, co nám vlastně říkal, jen jsem se v lavici snažila schovat a doufala, že si mě nevšimne a nepozná mě.
Ihned po skončení jsem ze školy utekla naprosto zděšená. Tenhle člověk je zástupcem ředitele školy, kam chodí moje dítě. Nevěděla jsem, co mám dělat, a jestli se mám někomu svěřit. Neudělal jsem nic a hlavně jsem už nikdy nešla na rodičovské schůzky.
