Článek
Ženatý jsem téměř už dvacet let. Nikdy jsme v manželství neměli větší krizi až na pár neshod, což je asi v každém vztahu normální nás nic vážnějšího nepotkalo. Párkrát jsem padl do podezření z nevěry, ale naštěstí jsem byl vždy zbaven viny pro nedostatek důkazů.
Já jsem manželku taky párkrát podezříval, i když to nebylo tím, že by mi dala nějakou záminku, ale protože je přitažlivá žena a muži na ní často zírají. V kombinaci s přehnanou žárlivostí to samozřejmě znamená, že jakmile se manželka na někoho usmála nebo se dala s někým do řeči, hned jsem pojal podezření.
Přišlo ovšem období, kdy našich společných intimností ubývalo až nebylo téměř nic. Jak jsem zjistil, manželka neměla o sex vůbec žádný zájem, a co horší ani o jakýkoliv bližší kontakt byť jen pohlazení nebo polibek. Nějaký čas jsem tomu nepřikládal větší pozornost, ale pak mi to začalo vrtat hlavou a nutilo mě to čím dál víc přemýšlet.
Nikdy jsme se navzájem nijak zvlášť neomezovali, a pokud jsme si chtěli někam zajít s přáteli nebo s kolegy z práce, samozřejmě jeden bez druhého, nebyl v tom většinou žádný problém. Je pravda, že já jsem zas tak často nikam nechodil a do hospody mě to nikdy netáhlo. To spíš žena chodila častěji s kolegyněmi z práce na kávu, nebo dokonce i do divadla, kam se semnou popravdě nepodívá.
Že chodila čím dál častěji, jsem si dlouho neuvědomoval a neměl jsem důvod mít pochybnosti. Když však ženě podezřele často chodily na mobil zprávy, a to i celkem pozdě večer začalo mě to trochu nahlodávat. Když jsem se ptal, kdo píše, většinou jsem se dočkal odpovědi, že kolegyně z práce.
Nejsem ten typ, který by ženě lezl do telefonu, ale dost mě zajímalo, jestli je to pravda. Byla to vlastně náhoda, když jsme se večer dívali na televizi a ženě zapípal mobil. Byl položený přede mnou na stole, a jak přišla zpráva, rozsvítil se a já na displeji zahlédl část krátkého textu. „Zítra se těším, opět si to užijeme!“ Plyšák.
Přistihl jsem se, jak mi spadla brada a že začínám civět s otevřenou pusou. Nenašel jsem odvahu se zeptat kdo píše, abych nevypadal jako žárlivý blbec. Beztak bych dostal nějakou bezvýznamnou odpověď, která by jasně vysvětlila, že píše kamarádka a já ten blbec skutečně jsem. Vrtalo mi to samozřejmě hlavou, a nenapadlo mě nic lepšího, než že musím zjistit, jaká je pravda. Mělo to být následující den večer a to mi žena tvrdila, že jde právě do divadla s kamarádkou.
Rozhodl jsem se, že si to sám ověřím a budu jí sledovat. Druhý den večer se chystala jako by nic a já byl čím dál víc v podezření, že mě nejspíš skutečně podvádí. Vždyť si na sebe brala i spodní prádlo a krajkové punčochy, které běžně nenosí, ani když spolu někam jdeme.
Byl jsem dost nervózní, ale snažil jsem se, aby na mě nic nepoznala. Nechal jsem jí v klidu odejet, dětem řekl, že jedu natankovat a vyrazil za ní druhým autem. Dojela na parkoviště pře obchodním centrem, zaparkovala a nastoupila do opodál stojícího SUV německé značky, ale bohužel řidiče tohoto vozu jsem přes tónovaná skla neviděl.
Jel jsem tedy za nimi, když opouštěli naše maloměsto a směřovali si to na Prahu. Celou cestu jsem si dával pozor, aby mi neujeli a hlavně, aby si mě nevšimli. Ještě mi manželka po cestě volala, abych nezapomněl dát synovi v deset antibiotika, to víte, že ve mně zatrnulo.
Dojeli jsme do malých uliček pražských a SUV zastavilo v řadě vozidel u chodníku. Musel jsem projet do vedlejší ulice, kde bylo jediné volné místo, ale než jsem se vrátil tam, kde stálo SUV, už byli dávno pryč. Běžel jsem směrem k jedinému divadlu, které se v blízkosti nacházelo, a náhle jsem na vteřinu spatřil manželku, jak zachází za roh.
Doběhl jsem k tomu rohu a opatrně za něj nakoukl. Jenže v tu chvíli vidím, jak mi manželka jde v podstatě naproti. Ještě než mě zahlédla jsem se otočil a začal utíkat, proti mně však šel dav lidí přes celý chodník, rozhodl jsem se tedy, že musím na druhou stranu ulice. Jako malé dítě jsem vběhl do silnice a pak už jen ucítil, jak do mě narazilo auto.
Až po chvilce jsem se probral a nade mnou stál hlouček lidí včetně mojí manželky a její kamarádky Jany Plyšové alias Plyšák, jak jsem se později dozvěděl. Naštěstí to byla jen zlomená noha a otřes mozku. Kdybych měl vyprávět, jak jsem manželce vysvětloval, cože jsem tam vlastně dělal, asi by to bylo na další článek. Příště si takové hloupé nápady radši odpustím.
